Genocida českých Židů

Kárný, Miroslav a kol. Terezínská pamětní kniha. Židovské oběti nacistických deportací z Čech a Moravy, 1941-1945. Praha: Nadace Terezínská iniciativa - Melantrich, 1995, sv. I, s. 19-54. 1559 s.

V této pamětní knize jsou zaznamenána jména těch, kteří se stali oběťmi deportačních transportů, jimiž německá okupační moc z českých zemí odvlekla muže, ženy a děti spadající pod tzv. norimberské zákony. Tyto zákony byly vyhlášeny v září 1935 v Německu a okupační úřady jejich platnost zavedly nejprve v českém pohraničí, když bylo v říjnu 1938 obsazeno německými vojsky a anektováno do Německa. Později když Německo okupovalo i Rest-Tschechei, Zbylé Česko, jak posměšně Hitler a nacistická propaganda pojmenovali Československo zmrzačené oderváním jeho pohraničí, rozšířily jejich platnost i na území tzv. Protektorátu Čechy a Morava.

V norimberských zákonech byla zavedena rasová definice židovství, která se vyznačovala tím, že židovská rasa byla určována nejen současnou nebo dřívější příslušností té které osoby k židovskému náboženství, avšak navíc také současným či dřívějším židovským náboženstvím jejích rodičů a prarodičů, případně jejího manželského partnera.

Při posledním předválečném sčítání v roce 1930 se k židovskému náboženství přihlásilo v Čechách 76 301, na Moravě a ve Slezsku 41 250 lidí. Z těchto 117 551 osob se hlásilo téměř 43 tisíc k národnosti české, 37 tisíc k národnosti židovské, 35 tisíc k národnosti německé, ostatní k různým jiným národnostem. V těchto číslech nejsou zahrnuti lidé, kteří nebyli židovského náboženství, ale přesto se podle norimberských zákonů měli stát obětmi židovské genocidy.

V nacistickém Německu se rozlišovaly dvě základní kategorie židovského obyvatelstva - Glaubensjuden a Geltungsjuden,tedy věřící Židé a - mám-li přeložit pojem Geltungsjuden doslova - platní Židé, tj. jejichž židovství bylo určováno platným protižidovským zákonodárstvím. V Československu se pochopitelně statistiky o Geltungsjuden nevedly.

V době, která dělila dobu předválečného sčítání od 15. března 1939, došlo ve složení židovského obyvatelstva ke značným změnám. České země se po roce 1933 staly útočištěm mnoha židovských uprchlíků z Německa a Rakouska. Když pak na základě mnichovského diktátu čtyři evropské velmoci - Německo a Itálie spolu s Velkou Británií a Francií - stanovily novou československo-německou hranici a německá vojska obsadila československé pohraničí, rozpoutala se v okupovaném území taková vlna teroru, že v krátké době z 30 tisíc tam původně žijících židovských občanů zbyla necelá desetina. Ostatní před rozpoutaným terorem uprchli anebo byli násilím vyhnáni ze svých domovů a za novou hranici.

V Mostě, v Ostrově i jinde byly zřizovány improvizované koncentrační tábory a věznice, Ve dnech listopadového Říšského pogromu hořely synagogy také v Sudetské župě - v Liberci, v Opavě, ve Falknově, v Krnově a na mnoha jiných místech, Také z okupovaného českého pohraničí byli židovští občané odváženi do Dachau. Tehdy a v příštích dnech se na hranici s Československem, za kterou německé úřady vyháněly ožebračené židovské vyhnance, odehrávaly dramatické scény. V květnu 1939 bylo v celé Sudetské župě sečteno pouze 2 373 obyvatel spadajících pod norimberské zákony.

Mezitím Adolf Hitler v Říšském sněmu 30. ledna 1939 před celým světem vyhlásil svou hrozbu, že výsledkem budoucí světové války, dojde-li k ní, bude zničení židovské rasy v Evropě. Tuto hrozbu vyslovil jako své proroctví, ale za ním byla Hitlerová reálná vůle je uskutečnit. Jen málokterý soudobý komentátor jeho řeči varoval svět, že německý diktátor myslí svou hrozbu doslova.

Pouhých devět dnů předtím - 21. ledna 1939 - Hitler přijal československého ministra zahraničí Františka Chvalkovského. Byl k němu i v židovské otázce otevřený. Cíl jejího řešení - jak jej zaznamenal protokol - Hitler formuloval takto: Židé se u nás zničí. Podle Hitlera mělo se takové řešení židovské otázky stát pro Československo příkladem.

Mezi 1. říjnem 1938, kdy první okupační oddíly wehrmachtu a SS vstoupily na českou půdu, a mezi 15. březnem 1939, kdy s německými tanky přijel do Prahy i Adolf Hitler, zmenšil se v českých zemích počet osob židovského náboženství přibližně o 14 tisíc. Vystěhovaly se z obav o ohrožení své existence, nejen hospodářské, ale i fyzické.

Podle dodatečně zrekonstruované oficiální statistiky žilo na území Protektorátu Čechy a Morava v době jeho vyhlášení 118 310 Židů. Z nich bylo 103 960 židovského náboženství (podle oficiálního označení: mojžíšské víry) a 14 350 osob jiného náboženství nebo bez náboženského vyznání.

Od prvních dnů okupace byly české země integrovány do rámce plánů deklarovaných Hitlerovým proroctvím, které se začaly realizovat všude tam, kam se postupně rozšířila moc třetí německé Říše. Politické a státní vedení Německa však židovskou otázku v každé jednotlivé okupované zemi řešilo v souladu s konkrétními bezprostředními i perspektivními cíli a potřebami okupační politiky, modifikovalo její funkci a formovalo specifický model své židovské politiky. Základní elementy nacistického vzorce konečného řešení zůstávaly ovšem konstantní. Skupina obyvatelstva, která jím byla postižena, musela být nejprve definována, postupně systémem stále drastičtějších diskriminačních opatření izolována v ghettě beze zdí ještě před fyzickou koncentrací Židů v táborech, postupně expropriována a zbavována materiálních základů své existence, aby posléze byla deportována k fyzickému vyhlazení.

Protektorátní útvar byl zřízen na českém území, které zbylo po mnichovském okleštění Československa. V protektorátních hranicích bylo soustředěno na 70 % veškeré průmyslové výroby Československa, především mohutný zbrojní průmysl. Okupační politika nacistického Německa vycházela proto z této strategie: Lidský a materiální potenciál Protektorátu v maximální možné míře exploatovat pro válečnou mobilizaci a pro vedení ambiciózních agresivních válečných tažení. Tomuto záměru mělo být a bylo podřízeno konečné řešení české otázky v podobě totální germanizace českých zemí a zničení českého národa jako takového. Jeho předpokladem se mělo stát až hegemoniální ovládnutí Evropy vítěznou válkou. I při tomto stanovení priorit měly být nalézány cesty, jak skloubit okamžité i perspektivní cíle, jak při realizaci prvních se co nejvíce přiblížit těm konečným.

Tato strategicko-taktická koncepce ovlivnila také postup okupační moci v její židovské politice, která nesměla ohrozit efektivitu protektorátního hospodářství. Proto se také vyřazení Židů z hospodářství, jak zněl oficiální termín, mělo uskutečňovat organizovaně, nikoli cestou násilných jednotlivých akcí a divokých arizací, ale ve spolupráci okupačních správních, hospodářských a policejních úřadů s rozhodujícími říšskoněmeckými bankovními a průmyslovými koncerny, které byly kvalifikovány, aby co nejefektivněji začlenily nejvýznamnější části českého hospodářství do německého válečného hospodářství.

Charakterizovaná koncepce okupační politiky vedla ke zřejmé spojitosti židovské otázky s českou otázkou. Okupační moc od samého začátku učinila ze své židovské politiky jeden ze základních nástrojů germanizace českých zemí. Očividně se to projevilo v hospodářské oblasti při ukořistění židovského, resp. za židovský prohlášeného majetku. Arizace se realizovala jako germanizace.

Zjistit skutečný podíl židovských osob na konkrétních hospodářských podnicích, společnostech, organizacích a institucích byl problém sám o sobě složitý. Navíc byl ztížen ještě tím, že se už před Mnichovem a zejména mezi Mnichovem a 15. březnem 1939 uskutečnilo mnoho opravdových i fiktivních vlastnických přesunů, personálních a organizačních změn i nejrůznějších jiných zatemňovacích operací. Pro německou arizační politiku se tím na jedné straně vytvářelo nebezpečí, že jí unikne nemalá část potenciální arizační kořisti, na druhé straně však jí tato skutečnost byla ku prospěchu, neboť pomáhala svévolně rozšiřovat sféru, která se měla stát objektem arizace.

Nařízením říšského protektora Konstantina von Neuratha byla v červnu 1939 zavedena natolik široká definice pojmu židovský podnik, že při elastickém uplatnění jejího výkladu a při použití široké škály prostředků mimoekonomického nátlaku se velkým německým koncernům i jiným německým kapitalistickým podnikům podařilo arizovat obrovské hospodářské hodnoty, také takové, na nichž podíl židovských osob byl zcela mizivý. Lze odhadnout, že arizacemi a expropriací židovského obyvatelstva, dovršenou při jeho deportaci, hospodářská kořist z řešení židovské otázky v Protektorátu zdaleka přesáhla dvě miliardy marek, tj. 20 miliard protektorátních korun.

V prvních letech Protektorátu usilovaly německé okupační úřady o co možná nejradikálnější snížení počtu židovského obyvatelstva jeho vystěhováním. K tomu působil celý rafinovaný systém diskriminačních a přímo teroristických opatření, takže šlo fakticky o vyhánění spojené s úplnou či alespoň velmi podstatnou expropriací. Za povolení k emigraci bylo třeba odvést vysoké daně a dávky. Zbylý majetek byl nuceně předán německým bankám do správy k věrné ruce.

Do konce roku 1939 z Protektorátu odjelo podle oficiálních statistik 19 016 a v roce 1940 ještě 6 176 dalších židovských vystěhovalců. V příštích dvou letech už jen 817.

Židé unikali z Protektorátu také jinými než oficiálními cestami, v předválečné době zejména útěkem na polské území, později nejčastěji přes slovenskou hranici. Můžeme odhadnout, že legálně nebo tajně se z Protektorátního území vystěhovalo na 30 tisíc lidí podléhajících norimberským zákonům, přibližně každý čtvrtý. Kolik z nich ovšem konečné řešení dostihlo v Polsku, Holandsku či Maďarsku, se zatím ani přibližně nepodařilo zjistit. Jen mezi těmi, kteří židovskými transporty z Francie byli zavlečeni na smrt do Osvětimi, bylo zjištěno na 600 emigrantů z Československa.

Polovina vystěhovalců - 12 353 - uvedla jako svůj imigrační cíl některou z evropských zemí. Neopouštěla tedy sféru, kterou nacistické Německo hodlalo ovládnout. Nejprve jsme je chytili ve Vídni, potom v Praze a nyní ve Varšavě. Chytili jsme je v Kodani a v Oslo a dokonce v Amsterodamu a Bruselu