Michaela Sidenberg (nar. 1970) absolvovala studium dějin umění na pražské Karlově univerzitě. Od roku 1996 působí v pražském Židovském muzeu jako kurátorka uměleckých sbírek (malba, kresba, grafika, fotografie, nová média). V rámci své kurátorské práce se mimo jiné zabývá i problematikou identifikace předmětů a restitucí. V letech 1999-2000 byla jedním ze šesti expertů, jejichž úkolem bylo vypracování vůbec první zprávy o válečných konfiskacích a uloupených předmětech, jež se stále ještě nacházejí ve veřejných sbírkách na území ČR. V uplynulých šesti měsících se jako členka pracovní skupiny zaměřené na problematiku uloupeného umění věnovala intenzivní přípravné práci, jež předcházela mezinárodní konferenci Holocaust Era Assets, již na závěr svého předsednictví EU hostila česká vláda v Praze.
Foto archiv M.S.
Paní Sidenberg, kdy začaly restituce uměleckých předmětů v pražském Židovském muzeu?
Ihned po válce, tedy ještě před vydáním prvního restitučního zákona, který vešel v platnost v roce 1946. Hodně tomu napomohlo vedení v čele s doktorkou Hanou Volavkovou. Ta za války pracovala jako kurátorka uměleckých sbírek a zejména po zatčení dr. Josefa Poláka se stala velmi exponovanou osobou: sama nadále vybírala ve skladištích Treuhandstelle konfiskáty k začlenění do muzejních sbírek. Přes své vlastní kontakty a přes kontakty svého manžela, významného českého uměnovědce dr. Vojtěcha Volavky, musela znát spoustu pražských sběratelů a milovníků umění. I když to nemůžeme spolehlivě doložit písemnými prameny, domnívám se, že jejím hlavním motivem byla snaha zachránit co největší množství uměleckého majetku, který byl konfiskován deportovaným, před dalším zcizením. Chtěla vrátit věci původním majitelům, jakmile pomine okupace.
Neexistují materiály o tom, jak si lidé své věci vyzvedávali?
Pokud jde o období bezprostředně poválečné, tedy než vstoupil v platnost zákon 128/1946, nemáme přímé doklady o způsobu vydávání. Z různých svědectví ale víme, že dr. Volavková tolik chtěla pomoci nápravě, že byly vydávány předměty i například na základě předložení fotografií či svědectví dalších osob. Vedení muzea z vlastní zkušenosti vědělo, jak těžce se po válce shánějí nejrůznější doklady, takže připouštělo, aby se identifikace děly i z dnešního pohledu méně striktním způsobem.
Pokud jde o pozdější období, kdy už se vydávalo podle zákona, máme přesné záznamy z tzv. německého katalogu - což je katalog složený z karet, které byly vypracovávány během války při začleňování vybraných předmětů ze skladišť Treuhandstelle do sbírek muzea. Do karet se psala, pokud byla známa, i transportní čísla původních majitelů a lze tam dohledat i razítka z poválečné doby označující restituci na základě restitučního výměru vydaného tehdejším Ministerstvem práce a sociální péče. Jednalo se o standardní způsob vyčlenění ze sbírek.
Vůli restituovat ukazuje také publikaceSeznam majitelů předmětů uskladněných v Židovském museu, kterou ještě před únorem 1948 vydala Národní správa Židovské rady starších v Praze. Jedná se o abecední seznam 874 osob většinou z Prahy (ale objevují se i jednotlivci z dalších měst - Brna, Olomouce, Prostějova, Třešti, Budějovic ad.) s jejich transportními čísly do Terezína.
A po únoru 1948?
Po únorovém puči nastoupil úplně jiný směr. Vůli po nápravě válečných křivd přebila neochota k restitucím z ideologických důvodů. To je známo např. z korespondence mezi pražskou obcí a státní správou ohledně fragmentu sbírky pražského sběratele obrazů JUDr. Emila Freunda. Když žádaly jeho sestry, které žily od 20. let v USA, o vydání, jejich žádost byla zamítnuta s tím, že není v zájmu státu vydávat významné umělecké předměty občankám nepřátelské imperialistické mocnosti.
Existují dohady o tom, že z muzea se za komunismu nekontrolovaně ztrácely předměty...
Nejprve je třeba říct, že umělecké sbírky, tedy malba, kresba, grafika, fotografie a plastika, se vytvářela jako jakýsi ikonografický doplněk k hlavní sbírce, kterou tvořily předměty rituální. To bylo rozdělení, které prakticky platilo již v období předválečného, tzv. Starého muzea (1906-1939). V poválečném období se pak po domluvě dr. Volavkové s profesorem Zdeňkem Wirthem, který tehdy vedl Národní kulturní komisi, toto vydělení sbírek, v nichž byl shromážděn vizuální materiál, de facto kodifikovalo: sbírky byly rozděleny na tzv. muzeální podstatu (nezcizitelné jádro, které tvořily převáženě rituální předměty - tedy předměty, jež bylo možné jednoznačně označit jako judaika), a pak vše ostatní, co mohlo být za jistých okolností z hlediska zachování integrity sbírek zbytné.
Pokud jde o odliv sbírkových předmětů nestandardním způsobem, tyto ztráty nejsou nijak přesně zdokumentovány. Existují příběhy vyprávěné některými z někdejších zaměstnanců, kteří popsali situace, kdy třeba muzeum navštívila nějaká politická delegace, a protože by bylo drahé nechat dělat repliku nějakého vybraného stříbrného předmětu, ten činovník dostal originál ze sbírek. I když vůbec nelze vyloučit, že se to dělo (ostatně je velmi pravděpodobné, že takováto praxe nebyla výsadou Státního židovského muzea), pohybujeme se zde spíše ve sféře legend. Lze ověřit jen to, že tu nějaký předmět a byl a kdy ze sbírek zmizel. Ale proč a jak zmizel, to už lze těžko interpretovat.
Byly předměty také vyřazovány?
V dubnu 1950 došlo k zestátnění muzea. To znamená, že se tehdejší komunistický stát rozhodl vzít muzeum pod svá ochranná křídla
. Ale - a to bylo opravdu ironické, současně bylo rozhodnuto, že za údobí státní správy (tedy za léta 1945-1950, kdy stát do muzea nic neinvestoval) je muzeum vůči státu dlužníkem. Muzeum, které bojovalo o holé přežití, požadované peníze nemělo. Proto bylo rozhodnuto takto: z části sbírek, které nebyly muzeální podstatou, budou vyčleněny předměty, u nichž se předpokládá, že se o ně již nikdo nebude hlásit (nebo alespoň nikdo, koho by komunistický režim uznal za legitimního žadatele o restituci), a tyto předměty že se pak zčásti převedou na stát.
Část předmětů vyjmutých ze sbírek touto cestou bylo možné v druhé polovině 90. let identifikovat ve sbírkách pražské Národní galerie. Předměty, které byly distribuovány na nejrůznější ministerstva (např. jako vybavení kanceláří), nebo předměty odprodané přes n. p. Antikva ale v podstatě dohledat nelze. Potíž je v tom, že už v onom tzv. německém katalogu byly popsány většinou velmi zběžně. Seznamy pořízené v souvislosti s vynětím ze sbírek a následným odprodejem jsou zpravidla ještě méně kvalitní.
Jak vypadal takový popis obrazů?
Třeba tam byl záznam, že se jedná o soubor akvarelů signovaných PC. To mohl klidně být Paul Cézanne, ale taky to mohlo být cokoli jiného.
Někdy je těžké ověřit autenticitu díla, které máte před sebou, tak si asi dokážete představit, jak obtížné je určit obraz, který máte jen popsán, a to často velmi nekompetentním způsobem.
Objevují se zmizelé předměty třeba na aukcích a snaží se je ŽM získat zpět do sbírek?
Objevují a snažíme se. Ale je to složitý proces a hlavní role v něm hrají neslučitelnost našich a zahraničních právních systémů a také lidská ochota, či neochota. Aukce se totiž často odehrávají v cizině a záleží nejen na tom, kde se ta která aukce koná, ale také například na tom, z jaké země je aktuální držitel sporné věci. Vždycky záleží na tom, jak si majitel představuje, že bude věc nahrazena. Jistě se může stát, že někdo koupí věc v dobré víře, investuje do jejího restaurování a uložení, ale zaštiťovat se dobrou vírou může i někdo, jehož svědomí není ani zdaleka tak čisté. Z hlediska platných právních úprav nakonec stačí, když současný držitel předmětu doloží svou dobrou víru vlastním čestným prohlášením. Veškerá tíha důkazního břemene pak leží na straně toho, kdo si činí nárok na vydání předmětu.
Jsou to těžké situace, v nichž hodně záleží na osobním jednání. Neexistuje jeden legální nástroj, který by bylo možné aplikovat.
Jak se chovají aukční domy?
Velké aukční domy mají dnes už často vlastní oddělení, která se zabývají průzkumem vlastnické historie dražených předmětů. To je případ vídeňského Dorothea či aukčního domu Sotheby's.
Řekla bych, že větší problémy jsou obecně s vedením českých poboček mezinárodních aukčních domů a menšími aukčními síněmi v Čechách, kde stále spousta lidí považuje to, co je na hranici zákonnosti, za přijatelné.
Můžete připomenout nějaký konkrétní případ?
Nedávno jsme při rutinním listováním aukčními katalogy objevili dvě olejomalby, které prodávala pražská pobočka Dorothea. Současný držitel žije v Čechách a zaštiťuje se tvrzením o nabytí v dobré víře. Skutečnost je taková, že oba dva obrazy prošly sbírkou pražského ŽM, odkud zmizely někdy mezi léty 1967 a 1994. Na základě záznamů z německého katalogu a dalších archivních dokladů se mi podařilo identifikovat nejen původní majitelku obou děl (paní Margit Hahn, sestra autorky obrazu - Ilony Singer), ale také s velkou pravděpodobností určit, kdo je na portrétech. I když Margit, její matka i její jediný syn Jan zahynuli během války, je jistá naděje, že by mohli žít další příbuzní rodiny.
Na podzimní aukci jednoho z obrazů nám pracovníci pražského Dorothea nevyšli vstříc, vedení pobočky obraz prodalo a ani nepovažovalo za nutné před aukcí uvést, že se jedná o obraz problematického původu. Umožnilo tak, aby ten, kdo nakonec obraz koupil, dílo nabyl v dobré víře. V tomto směru bych se nebála podobné jednání přirovnat například k praní špinavých peněz. To ale nebyl konec.
Na jaře tohoto roku se konala v pražském Dorotheu další aukce. Po předchozí zkušenosti jsme se obrátili rovnou na mezinárodní organizace a na vídeňské vedení Dorothea a situace se vyvíjela úplně jinak: najednou začali lidé v Praze spolupracovat, dílo bylo staženo z aukce a vráceno držiteli. Ten se je sice může snažit dále prodat, ovšem už s vědomím, že je registrováno v mezinárodní databázi uloupeného umění.
Jak hodnotíte pražskou konferenci o uloupeném židovském majetku?
Bylo by naivní očekávat, že takováto mezinárodní konference může dojít k nějakým závěrům, jež by řešily problémy, jimž čelíme v oblasti restitucí v České republice. Také si myslím, že ty naše problémy jsou vlastně docela salonní
ve srovnání s tím, co je třeba řešit v bývalých zemích Sovětského svazu, na Balkáně, ale třeba také v Itálii. V bývalých sovětských republikách existuje problematika komunálního majetku, majetku různých židovských asociací, obcí, rabínských seminářů, které nebyly po válce obnoveny. Celé jejich majetkové podstaty vplynuly do sbírek nejrůznějších etnografických institutů, regionálních muzeí nebo archivů a knihoven.
Myslím, že jedním z cílů pražské konference, nikoli oficiálně vyhlašovaných, ale silně přítomných, bylo vytvořit situaci, v níž by současné reprezentace post-sovětských zemí byly nuceny se tímto problémem zabývat.
Otázkou ovšem je, co se stane, pokud se podaří nějak vyčíslit dosud nerestituovaný židovský majetek v těchto oblastech. Ten totiž není pouze dosud nerestituovaný, ale z velké části lze předpokládat, že je také nerestituovatelný. To znamená, že nárok zde pravděpodobně bude uplatněn prostřednictvím nějaké mezinárodní židovské organizace, jako je například Claims Conference.
V čem by pak byl problém?
Nevím, nakolik může být spravedlivé centrální přerozdělení prostředků získaných například z výplaty finančních náhrad. Situace v post-sovětských zemích totiž není vždy taková, že na různých místech neexistují žádné židovské komunity. Může to být tak (to jsem například viděla v litevském Vilniusu), že místní obec tvoří spousta starých lidí, kteří potřebují pomoc v základních věcech. Nejsou ale tak znalí a aktivní, aby se o tu pomoc nějak hlásili, a už vůbec ne v mezinárodním měřítku.
Vy sama jste si k pražské konferenci připravila pět poznámek. Mohla byste je stručně shrnout?
Své poznámky, které jsem shrnula do pěti bodů, jsem napsala pod dojmem konference v Berlíně.
Je to v podstatě pět témat, která odrážejí problémy v oblasti identifikace a restituce uloupeného umění v ČR. Jejich řešení by ovšem předpokládalo legislativní úpravy, takže mi je jasné, že snadno je řešit nelze.
Stručně: 1) Aby byla možná systematická a co možná nejúplnější identifikace uloupených předmětů a jejich následné vrácení původním majitelům či jejich příbuzným, je podle mého názoru důležité systematické provádění průzkumu původu všech sbírkových předmětů ve státních, krajských, městských a soukromých institucích.
2) K tomu, aby tento průzkum mohl být seriózně proveden, je v některých odůvodněných případech nutno zmírnit striktní požadavky právních norem týkajících se ochrany osobních údajů, jíž v současné době požívají všichni bez rozdílu, a to i v případě, že nemohou prokázat, jak sporné předměty nacházející se v jejich držení vlastně skutečně nabyli.
3) Je třeba řešit konflikt ve stávající legislativě: je sice chvályhodné, že máme speciální zákon 212/2000 Sb. o nápravě některých majetkových křivd způsobených holocaustem, ale současně, když dojde na toto zmírňování, často je zejména ze strany státem vlastněných institucí a orgánů státní správy využíváno možností, které nabízejí další platné zákonné normy, zejména zákon o státní památkové péči (20/1987 Sb.) a zákon o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty (71/1994 Sb.).
Příkladem je zmíněná Freundova sbírka: některé obrazy byly v souvislosti s jejich vydáním ŽM prohlášeny na základě návrhu NG za kulturní památku, takže jejich nový nabyvatelé, všichni čtyři občané USA, mohli sice tyto předměty formálně restituovat, ale již je nemohli vyvézt do země, kde trvale žijí.
Nutno říci, že i samotná restituce byla v daném případě možná pouze díky benevolenci ŽM, které je nestátní institucí a řídí se při vydávání děl vlastními, spravedlivému řešení mnohem více odpovídajícími pravidly.
4) Pokládám za nutné zmírnit požadavek přímého příbuzenství v posuzování toho, kdo může a kdo nemůže být oprávněným žadatelem. Holocaust byl nepochybně genocidou. Požadavek přímého příbuzenství se mi proto v daném ohledu jeví jako jednoznačně diskriminační.
5) A nakonec: dosud se jen málo bere v úvahu problematika tzv. darů za vývozní povolení
či dalších převodů uměleckého majetku, který nebyl přímo konfiskován, nicméně jeho původní majitelé k němu pozbyli vlastnických práv v období nesvobody. To je obecně definováno (mj. i zákonem 212/2000 Sb.) jako období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945. Zatím se, až na nedávno vyšlou publikaci Výkupné za život od Heleny Krejčové, o období druhé republiky téměř nemluvilo. Tyto dary za vývozní povolení se ale zdaleka nenacházejí pouze ve sbírkách UPM, ale i v řadě dalších institucí, např. v pražské Národní galerii.
Tisk
