České země nemají ve svých moderních dějinách zase tolik událostí, postojů a činů, na které bychom mohli být společně pyšní. O jedné takové věci jsme však byli dodnes všichni - historikové i laici - přesvědčeni: že se první republika, „ostrůvek demokracie uprostřed střední Evropy“, chovala vstřícně k lidem, kteří museli utéci před totalitními režimy. Byl to příjemný pocit vědět, že se naši předkové, ač sami v ohrožení, dokázali chovat lidsky k nešťastníkům, kteří ztratili domov, majetek, životní jistoty...
Jenže to není bohužel pravda. Nebo přesněji řečeno je to pravda jen zčásti. O tisíce uprchlíků z bolševického Ruska a Ukrajiny (1918-1922) se mladá Masarykova republika postarala dobře navzdory nevoli levicově smýšlející části veřejnosti. K většině emigrantů z Německa, Rakouska, Polska a Rumunska (z velké části šlo o Židy) ve 30. letech se však chovala právě naopak. Vyplývá to z výzkumů historiků Kateřiny Čapkové a Michala Frankla publikovaných v knize Nejisté útočiště. Československo a uprchlíci před nacismem 1933-1938, která vychází v nakladatelství Paseka.
Autoři si na počátku položili jednoduchou otázku: Z čeho čerpají čeští historici nejrůznějšího ladění přesvědčení o výjimečné benevolenci první republiky? A dozvěděli se, že vycházejí ze svědectví prominentních emigrantů, spisovatelů, umělců a politiků. A že prakticky nikoho nenapadlo zabývat se hlouběji každodenní situací emigrantské většiny, tisíců bezejmenných běženců. Čapková s Franklem zjistili, že pro převážnou část uprchlíků, vydaných na milost a nemilost úřední byrokracii, byl jejich pobyt u nás poznamenán „existenční nejistotou, strachem z vypovězení, nemožností smysluplné práce a obavami z budoucnosti“. Ohromujícím zjištěním je politika vůči Židům: zpřísnění (!) podmínek pro azyl po vyhlášení tzv. norimberských zákonů, uzavření hranic pro židovské uprchlíky po anšlusu Rakouska (!). Autoři soudí přísně: „I Československo tak mělo svůj podíl na situaci, v níž Evropou bloudili pronásledování lidé různého přesvědčení a původu, kteří se nemohli nikde usadit a nevěděli, kam jít... a přispělo k tomu, že převážně židovští uprchlíci od roku 1938 naráželi na uzavřené hranice a marně sháněli víza.“
Fakt, že se Československo chovalo jen podobně jako jiné, navíc velké a nijak neohrožené státy, jejichž skutečný postoj ukázala v přízračném světle konference v Evianu (červenec 1938), uklidní možná někomu špatné svědomí. Nezní ale povzbudivě v době, kterou možná čeká nové stěhování národů. Ten mýtus vstřícné země alespoň zavazoval.
Tisk
