Jen máloco u nás může sloužit za tak zjevný důkaz skutečného vztahu komunistického režimu k židovské menšině jako peripetie osudu Památníku Terezín. U příležitosti 60. výročí jeho založení je dobré si připomenout, že svému skutečnému poslání slouží naplno teprve necelých dvacet let.
Vchod do terezínské Malé pevnosti
Terezín dostal jméno na počest rakouské císařovny Terezie, její syn Josef II. ho nechal vystavět jako pevnostní město, které mělo bránit přístup do vnitrozemí Čech a vodní cestu po Labi. Ač je to dílo technicky (a esteticky) dokonalé, nikdy své původní poslání nesplnilo, protože se změnila válečná taktika. Terezín se tak mohl stát jiným symbolem, než se nakonec stal. Sympaticky tragikomickou pověst si však začal měnit brzy: v Malé pevnosti monarchie zřídila obávanou trestnici (byli tu vězněni například atentátníci ze Sarajeva 1914), vojenskou věznici a trestnici tu držela i československá republika.
Roky po založení
Do povědomí světové veřejnosti vstoupil Terezín během 2. světové války jako jeden ze symbolů politické a rasové perzekuce. Nacisté tu nejprve v roce 1940 na Malé pevnosti zřídili policejní věznici pražského gestapa, jíž prošly tisíce odbojářů z mnoha zemí, v listopadu 1941 pak v samotném městě (bývalé Hlavní pevnosti) ghetto, sběrný a průchozí tábor, kam byli deportováni Židé z Protektorátu Čechy a Morava, později i z Německa, Rakouska a dalších zemí. Terezínem a pobočkou koncentračního tábora Flossenbürg u nedalekých Litoměřic prošlo v letech 1940-45 přes 200 000 vězňů z více než třiceti zemí. Zemřel tu každý pátý, devadesát tisíc zahynulo po deportacích do dalších vězení a táborů. Ghettem prošlo kolem 141 tisíc osob 53 národností z velké části Evropy (z toho kolem 75 000 čs. občanů), 34 000 zde zahynulo, do vyhlazovacích táborů bylo deportováno 88 000 osob (60 tisíc z protektorátu). Ještě týdny po konci války zde umírali bývalí vězni a jejich ošetřovatelé na tyfus, který do města zanesly koncem dubna a začátkem května 1945 evakuační transporty z koncentračních táborů.
O dva roky později, v květnu 1947, zřídila čs. vláda v Terezíně Památník národního utrpení, později přejmenovaný na Památník Terezín. Jeho historii až do dnešních dnů sleduje současný ředitel památníku Jan Munk v obsažné studii otištěné ve výroční publikaci Památník Terezín (2007), z níž tu citujeme. Podle Munka se práce na koncepci památníku, rekonstrukcích a opravách objektů začala zadrhávat po únoru 1948, kdy bylo poslání instituce násilně podřízeno primitivně ideologickým schématům. Památník byl využíván jako nástroj komunistické agitace, což si vyžádalo zamlčení řady faktů a naopak 'doplnění' historie... Tento postup je charakteristický pro celé období 50. a první poloviny 60. let, ale také pro období normalizace.
Charakteristická pro tuto etapu je také velmi nízká úroveň odborné péče o památník, absence odborné muzejní práce a fakt, že se (za pomoci funkcionářů Svazu protifašistických bojovníků) podařilo zabránit jakékoli připomínce existence židovského ghetta v Terezíně.
Smutný příklad muzea
V průběhu let památník chátral i fyzicky a v roce 1963 se jeho kritickým stavem musela zabývat vláda, která vyhlásila Malou pevnost s Národním hřbitovem za kulturní památku. Politické uvolnění 60. let přineslo i do památníku příznivý trend, který se zaměřil mj. na budování kvalitní muzejní organizace, umožňující poprvé i historické výzkumy. Po roce 1968 ještě chvíli nový trend dozníval, ideologie ale vracela čas hodně daleko zpátky. Nejmarkantněji to lze ilustrovat na případu Muzea ghetta. Poprvé byla jeho idea zamítnuta v roce 1952, v přízračné době Slánského procesu, podruhé se o ní jednalo o dvacet let později v klimatu, který nejlépe přiblíží citace z úředního dokumentu, jenž doporučoval připravit expozici, která ukáže veřejnosti, jak se soudobý sionismus nepoučil z osudu Židů likvidovaných nacisty
. Nakonec bylo rozhodnuto, že budovu bývalé školy, kde mělo muzeum být, dostane pro své muzeum tradic
ministerstvo vnitra a toto bizarní rozhodnutí podle Munka na dlouhou dobu prakticky znamenalo konec pokusů o připomínání historie ghetta v autentických prostorách
. Ředitel PT soudí, že snahy potlačit pravdivý obraz utrpení v ghettu byly ve své podstatě antisemitské
.
Navzdory všeobecnému marasmu, se Památníku Terezín v 80. letech podařilo stabilizovat systém muzejní práce, doplnit sbírky, povedlo se uskutečnit na svou dobu zcela výjimečné výtvarné sympózium (Sozanský, Bukovský aj.). Změna režimu po roce 1989 přinesla nápravu většiny zděděných problémů (vzniklo i Muzeum ghetta) a možnost koncipovat úkoly a potřeby památníku bez ideologického a mocenského tlaku. Těžiště jeho činnosti leží dnes v historickém výzkumu a na něj navazujícím budování nových expozic (sem patří i pořádání konferencí historiků), zcela nově byly formulovány úkoly ve vzdělávání. Katastrofální povodeň v r. 2002 - obraz Davidovy hvězdy na Národním hřbitově vyčnívající z vodní hladiny, zůstává stále v paměti - mohla příznivý vývoj už jen zbrzdit
Tisk
