Vyhlazení evropských Židů, pro které se vžil termín holocaust nebo šoa, bylo řadu let považováno pouze za jednu z mnoha tragických stránek 2. světové války. Uvědomování si významu Osvětimi (která holocaust symbolizuje a ztělesňuje) v kontextu historického zkoumání je jevem poměrně novým, který lze datovat od konce 70. let minulého století. Tak to konstatuje v úvodu své knihy Trhlina v dějinách - Esej o Osvětimi a intelektuálech, kterou nedávno vydalo v českém překladu nakladatelství Academia, francouzský kulturní historik a autor rozsáhlého souboru děl o holocaustu Enzo Traverso.
Jeho snahou je zachytit jednak postoj západních intelektuálů k ohlašující se katastrofě evropského Židovstva, k jejímu průběhu a pak k vývoji poválečné recepce skutečnosti vyhlazovacích táborů a okolností, za kterých k jejich zřízení došlo a dojít mohlo. Současně shromažďuje a zkoumá argumenty autorů, kteří se snaží pojmenovat a promyslet bezesporu nejhrubší porušení lidskosti a nejhlubší trhlinu v dějinách 20. století, těch, kteří fakt Osvětimi chápou jako zpochybnění celé tradice západního racionalismu, jako cosi, co má své kořeny v rozporuplnosti pokroku. Co tedy není nevypočitatelným šílenstvím či tendencí ukrytou v jednom společenství svedeném na scestí, ale možností, kterou v sobě nesla (a možná stále ještě nese) západní civilizace. Ta se v tomto pojetí nestala obětí vpádu barbarských a regresivních sil; barbarství je epilogem samotné této civilizace.
Z osobností, jejichž názory Enzo Traverso ve své knize uvádí a analyzuje, zaujímají hlavní místo Hannah Arendtová a její první manžel Günter Anders, dále pak Walter Benjamin, Theodor W. Adorno a Max Horkheimer, lidé, kteří pocházeli z Německa, pro svůj židovský původ i levicovou orientaci emigrovali před nacisty do Paříže, a nakonec - s výjimkou Benjamina, který v roce 1940 na útěku do Španělska spáchal sebevraždu - našli útočiště ve Spojených státech. Hannah Arendtové je věnována třetí kapitola (Obraz pekla), Günteru Andersovi kapitola Osvětim a Hirošima, zatímco nejvýznamnější představitelé tzv. frankfurtské školy Adorno a Horkheimer dostávají prostor v kapitole páté (Adornův kategorický imperativ).
Otázky, které se zde kladou, mají pro dané téma zásadní a prvořadou důležitost. Do jaké míry je příčina pohromy šoa zakódována v principech a praxi západní demokracie a civilizace, v tom se citované autority liší. Pro českého čtenáře, který má osobní zkušenost čtyřiceti let komunistického totalitarismu, je někdy překvapující sledovat marxistická (či neomarxistická) východiska členů frankfurtské školy a jejich vášnivou kritiku Západu a jeho institucí. Ale je to současně i dobrá příležitost uvědomit si, že mnozí brilantní intelektuálové na Západě stále rozlišují mezi komunismem a stalinismem a marxismus ve svých modernějších podobách pro ně stále představuje určitou alternativu.
Do druhé skupiny patří spisovatelé: Paul Celan (Poezie záhuby) a Jean Améry a Primo Levi (Intelektuál v Osvětimi). Opět tři Židé, Celan z Bukoviny, Améry z Vídně a Levi z Turína. O Celanovi autor říká, že od konce války byl jeho život jediným dlouhým utrpením, bolestnou cestou za hledáním slov k výpovědi o osvětimské trhlině. Améry a Levi, kteří oba byli v Osvětimi vězněni, pojímali své dílo jako pokusy pochopit Osvětim - pokusy nesmírně skromné a zároveň nesmírně ctižádostivé. Skromné proto, že oprošťovaly zkušenost od jakéhokoli náznaku epičnosti; ctižádostivé proto, že směřovaly ke kořenu problému. Pokusy nedokončené, které vedou k přiznání, že onu černou díru 20. století nelze pochopit, ale zároveň zdůrazňují, že o pochopení je třeba se snažit. Všichni tři ukončili svůj život řadu let po válce sebevraždou.
Kniha Trhlina v dějinách je textem, který by měl číst každý, kdo se chce pokusit porozumět tomu, co se ve 20. století v Evropě a Evropě stalo. Autor do ní zařadil to, co ze svého hlediska a na základě své velké erudice považoval za vhodné a důležité. Čtenář, jenž se odborně nevěnuje sociologii, politologii či filosofii, zde najde asi nejlepší dostupný výklad současného stavu myšlení a názorů na téma Osvětim, který nezjednodušuje a který mu navíc ukáže cestu ke studiu důležitých děl na toto téma. A současně se mu, pokud dojde k názoru, že něco nesouhlasí či chybí, otevře prostor k pokusu o vlastní promýšlení toho, co - jak se vzácně shodují všechny autority - se v úplnosti a v celistvosti pochopit nedá.
V knize je to formulováno následovně: Ve snaze porozumět je rozum zcela bezmocný. Může vyhlazování vysvětlit, najít jeho kořeny a historické pozadí, popsat jeho etapy a odhalovat vnitřní logiku jeho postupné radikalizace k úplnému vyvraždění celého národa, může zdůraznit jeho podivnou kombinaci starodávné mytologie s moderní racionalitou, ale to všechno ještě neznamená pochopení.
Tisk
