Před sto lety zemřel Theodor Herzl, nejvýznamnější představitel sionismu, duchovní otec
Státu Izrael. Narodil se v Budapešti v roce 1860 do zámožné bankéřské rodiny, kterou zruinoval velký burzovní krach v roce 1873. Ve Vídni vystudoval práva, sňatek s krásnou Julií Naschauerovou, dcerou ropného magnáta, mu ale umožnil věnovat se psaní divadelních her a esejů. Jeho oblíbeným žánrem byly fejetony, kterými se brzy proslavil. Roku 1887 se stal redaktorem Wiener Allgemeine Zeitung a o čtyři roky později pařížským dopisovatelem liberálního rakouského deníku Neue Freie Presse.
Židovskou otázkou se zabýval od mládí a řešení zprvu viděl v důsledné asimilaci: jedním z jeho plánů byl pakt s papežem, který by vedl kampaň proti antisemitismu oplátkou za dobrovolnou a čestnou konverzi všech Židů ke křesťanství
. K zásadnímu zlomu v jeho myšlení došlo v Paříži během Dreyfusovy aféry. Kolem procesu, ve kterém byl židovský důstojník Alfred Dreyfus obviněn z velezrady, se rozpoutala zběsilá antisemitská kampaň. Antisemitismus znal Herzl dobře už z Vídně. V kosmopolitní Paříži, ke které vzhlížel jako ke vzoru tolerance, jej však jeho síla šokovala. Rakouský lidový antisemitismus bylo možné vysvětlit náboženskými předsudky tradicionalistické společnosti. Ve Francii byl ale živen protiklady moderního sekularismu, které způsobila emancipace sama. Právě v zemi, která jako první zrovnoprávnila Židy - v republikánské Francii, dědičce velké revoluce, se objevil nový a hrozivý problém, který asimilace nemohla napravit. Když Dreyfusovi strhávali důstojnické výložky a davy Pařížanů skandovaly Smrt Židům!
, zapsal si Herzl do deníku: Tento moment byl pro mne prozřením.
Šest měsíců poté dokončil rukopis knihy Der Judenstaat (Židovský stát), která se stala hlavním zdrojem inspirace sionismu. Ještě za Herzlova života se dočkala osmdesáti vydání v osmnácti jazycích.
Její přijetí bylo zpočátku méně než nadějné. Vlivní Židé v drtivé většině sionismus odmítali. Ortodoxní rabíni Herzla již dříve nesnášeli a pro reformní Židy představovalo jeho zavržení asimilace negaci všeho, o co usilovali. Plán postavený na podpoře západně orientovaných elit civilizovaného
Židovstva neuspěl. Dostalo se mu však nečekaně nadšeného přijetí od nuzných mas utlačovaných Ostjuden žijících v neustálém strachu z pogromů. Na rozdíl od kultivovaných židovských středních vrstev západní Evropy neměli tamní Židé reálnou možnost emancipace či asimilace a založení vlastního státu pro ně bylo jediným řešením.
Apel Herzlova spisu byl prostý. Hned na začátku píše: Jsme národ, jeden národ. Všude jsme měli upřímnou snahu začlenit se do národních komunit, které nás obklopovaly, a udržet si pouze víru otců. To nám však není dovoleno. Marně usilujeme úspěchy v umění a vědě dosáhnout větší slávu pro naše vlasti a přispět k jejich bohatství účastí na obchodu. Je námi opovrhováno jako nějakými vetřelci. Kdyby nás jen nechali na pokoji... nezdá se mi však, že to mají v úmyslu. ... Svět potřebuje židovský stát, a proto vznikne.
Herzla začali ve Vídni navštěvovat ošuntělí, ale zapálení Židé ze všech končin východní Evropy. Jeho elegantní manželka z toho nadšená nebyla. Začalo se jí ošklivit už samotné slovo sionismus a Herzl lidi, kteří se stali téměř jedinými nositeli jeho myšlenky, nazýval svou armádou žebráků
.
První sionistický kongres - mezinárodní setkání Herzlovy armády žebráků
- se uskutečnil 29. 8. 1897 v sále městského kasina v Basileji. Herzl jej financoval z peněz své manželky, která se od něj krátce poté odstěhovala. Když kongres skončil, zapsal si: V Basileji jsem založil židovský stát.
Sionismus ani osídlování Palestiny nebylo žádné novum. Herzl byl však první, kdo chtěl židovskou otázku řešit ve spolupráci s evropskými mocnostmi. Byl přesvědčen, že úsilí malého a pronásledovaného národa může být úspěšné, jen bude-li přímo prezentováno nejvyšším představitelům světové moci a mezinárodnímu veřejnému mínění.
Plán, který Herzl ve své knize načrtl, byl celkem střídmý. Jako vášnivý dramatik a impresário jej však neustále vylepšoval. V Palestině chtěl vytvořit aristokratické zřízení po vzoru Benátek. Jako první volený dóže měl do čela státu zasednout některý z Rothschildů a baron Hirsch měl být jeho viceprezidentem. Plánoval luxusní náměstí po vzoru Piazza San Marco, mezinárodní divadla, cirkusy, koncertní kavárny a třídy po vzoru Champs-Élysées. Navrhl i korunovační obřad, včetně kostýmů pro gardy dóžecí stráže, již nazval Herzlovými kyrysníky
. Spolu s tím ale též trval na zavedení všeobecného a rovného volebního práva i pro ženy a velkorysého systému sociálního zabezpečení, které nemělo v Evropě obdoby. To byly myšlenky ve své době zcela revoluční.
Herzl si potrpěl na okázalý zevnějšek a aristokratické vystupování. Měl vždy pečlivě vykartáčovaný cylindr, bílé rukavičky a bezvadně padnoucí redingot. Tato obsese nebyla zcela samoúčelná. Uvědomoval si, že sionismus by se mohl stát pouze dalším odpudivým mezinárodním problémem, jakých byly na přelomu století tisíce. Aby svou ideu prosadil, musel se osobně zapojit do vysoké diplomacie. To se mu dařilo výtečně. Postupně se mu otevíraly dveře ke všem důležitým osobnostem v Evropě a takřka z ničeho promítnul sionismus do světové politiky. Jednal s německým císařem, britským premiérem, ruským carem, tureckým sultánem i papežem Piem X. Jednal i s těmi největšími antisemity. Věděl, že jeho projekt podpoří, neboť se budou chtít svých
Židů zbavit. Wenzel von Pleve, carský ministr vnitra zodpovědný za organizování pogromů na Ukrajině a v Rusku, Herzlovi řekl: Velmi rádi bychom viděli zrod nezávislého židovského státu, který by byl schopen pojmout několik milionů Židů. Rádi bychom si podrželi ty nejinteligentnější z nich, jejichž nejlepším příkladem jste vy, doktore Herzle. Ale rádi bychom se zbavili slabomyslných a těch, kteří mají nepatrný majetek.
Herzl byl vizionář i pragmatik. Usiloval o založení židovského státu v Palestině, když mu ale po krvavých pogromech v Kišiněvě navrhnul britský ministr kolonií území v Ugandě, byl ochoten nabídku přijmout. Když jeho spolupracovník Max Nordau protestoval, že Uganda není Palestina, odpověděl mu Herzl, že jako Mojžíš vede svůj národ k jeho cíli zdánlivou oklikou
.
Herzl byl především skvělý popularizátor. Spojoval intelektuální eklekticismus s nedostatkem duchovní hloubky, kterou nahrazoval uměním vídeňských fejetonistických bonmotů. Šlo vlastně o mistrné představení génia manipulace s informacemi a veřejným míněním. Uvědomoval si nové, teprve nastupující síly dvacátého století - veřejné mínění a masovou komunikaci - jejichž význam tkví v jejich dopadu. I ti, kteří se Herzlovu smokingovému sionismu
vysmívali, museli uznat, že z provinčních snah několika židovských intelektuálů dokázal udělat téma světové politiky.
Herzl měl smysl pro humor: před smrtí napsal následovníkům: Macht keine Dummheiten, während ich tot bin, nedělejte žádné pitomosti, zatímco budu mrtvý. Nakolik se jeho radou řídí ti, kdo dnes určují politiku Izraele, nechť posoudí každý sám.
Herzl se uskutečnění své vize nedočkal. Zemřel z přepracování ve věku pouhých 44 let. Pokud je Stát Izrael jeho duchovním dítětem
, je dnes jeho potomkem jediným. Jeho psychicky labilní manželka ho přežila jen o tři roky, dcera Pauline se roku 1930 předávkovala heroinem a syn Hans, kterého léčil Freud, se krátce poté zastřelil. Nejmladší dcera Trude, též duševně chorá, zemřela hladem v Terezíně a její syn Stephan spáchal sebevraždu v roce 1946. Tím rodina Herzlů vymřela.
Tisk
