Galerie hlavního města Prahy uspořádala v Městské knihovně výstavu děl Antonína Slavíčka (1870-1910) z posledních let malířova života, kdy se na jeho obrazech často objevuje stará Praha. Málo se ví, že slavný malíř nacházel řadu motivů i v Židovském Městě.
Jatka v páté čtvrti II, olej, tampera, plátno, 1906.
K malování staré Prahy přivedla Antonína Slavíčka pokračující asanace Starého a Židovského Města a snad i zájem, se kterým byl tento projekt sledován veřejností. Na mnoha místech dává najevo svůj nesouhlas: „Chodívám teď v uličkách města pražského a mám den ode dne větší dopal, že se vše bourá. Ať si mluví moderna architektury, nevím co - přirostou jisté kameny k srdci a marně se ptám, kde je ona objektivní definice, onen názor, který by spojoval všechno, jak lásku k pokroku i lásku k rodné půdě, a tak i umělecké přesvědčení,“ píše profesorovi J. Gollovi v roce 1901. Již tehdy začíná jeho úsilí o malířské vyjádření prostředí staré Prahy, v němž se mísí vzpomínky na dětská léta v rodné Dominikánské (Husově) ulici a důvěrná znalost staropražských zákoutí.
Nejprve vyhledává odlehlé oblasti na pobřeží starého Josefova (1900), Na Františku a v okolí Anežského kláštera (1901). O něco později pracuje již uprostřed asanačního obvodu, jak dosvědčuje obraz Ze staré Prahy (1902), zachycující staré domy ve Zlaté uličce - kdysi nejživější obchodní tepně ghetta - po zbourání protějšího bloku okolo Maiselovy synagogy. Omšelé omítky, zašlé zdivo starých domů a prejzové střechy dávají studii nostalgickou náladu. Ze stejného roku pochází také první varianta obrazu Nádvoří ve staré Praze (1902), znázorňující závěrečnou část průchodu z domu čp. 848/I z Bílkovy ulice ke kostelu sv. Šimona a Judy na okraji ghetta. K tomuto motivu se vrací i později ještě dvakrát v obrazech Dvorek ze staré Prahy I a II (1905).
V roce 1905 začíná ve Slavíčkově tvorbě nové období, uvolňuje svůj rukopis a stupňuje výrazovost malby. Jeho hlavním působištěm se stává celá oblast od Františku přes Staré masné krámy v Rabínské a Masařské ulici až po Mariánské náměstí s Platnéřskou a Kaprovou ulicí na západě. Zřizuje si dokonce dočasně ateliér poblíž Židovské radnice, kterou také zachytil na jednom z prvních obrazů a později při dostavbě na kresbě z roku 1908. V únoru 1905 píše: „Teď chci malovat ty úzké uličky ghetta, než to celé zplundrují slavní konšelé staroměstští. Aby alespoň něco z té vábné klikatiny a architektonických zvláštností zůstalo pro věky, kdy po onom místě - Židovském Městě - nebude ani památky“. A na jaře 1906 pokračuje: „Pracuji teď v Židovském Městě, do té doby než odejdu ven, abych měl několik těchto ještě stávajících objektů, které už asi po létu budou zbourány“.
Tyto poznámky se vztahují k jeho obrazům ze Starých židovských masných krámů a jejich okolí, jednoho z posledních pitoreskních zákoutí ghetta v Rabínské a Masařské ulici (dnes v místech před hotelem Intercontinental). Dva menší přípravné obrazy nazvané Jatka v páté čtvrti (1906) líčí tento kout v různých denních dobách - obraz s přípisem „časné ráno“ zachycuje prostor v protisvětle, jen s úzkým pruhem nebe nad mansardovými střechami v časných ranních hodinách, s charakteristickým mlékařským vozem v popředí. Také výsledný rozměrný obraz Jatka v páté čtvrti II (1906) usiluje zachytit atmosféru místa brzy ráno, kdy světlo spadá po prejzových střechách a jasnými tóny osvětluje dláždění uprostřed uzavřeného prostoru, zatímco samotné masné krámy se ještě ztrácejí v tmavém stínu. V těžišti kompozice stojí vůz rozvážející košerované maso do stánků z jatek na Jánském náměstí, na pravé straně kompozici uzavírá v ostrém úhlu vystupující zeď Velkodvorské (Řeznické) synagogy, podél níž spěchají zahalené postavy žen v modrých pláštích. Melancholie Slavíčkových pražských obrazů se zde stupňuje v expresi, vyjádřenou výrazným kontrapunktem barev a neobvykle uvolněnou malbou. „Nikdy nezněly barevné rejstříky jeho palety mohutnějším a hlubším souzvukem nežli na tomto zdušeně žhavém plátně“, napsal o tomto obrazu malíř a kritik M. Jiránek. S masnými krámy souvisí ještě další dvě Slavíčkova díla. Patrně dřívější obraz Ze staré Prahy (1905) ukazuje pohled Masařskou ulicí k západu (včetně malé empírové budovy drůbežích jatek) a tvoří zcela uzavřenou kompozici, kam již téměř nezasahuje nebe ani slunce. Později se k této oblasti Slavíček vrátil ještě jednou menším, ale sugestivním obrazem, známým pouze z černobílé reprodukce, který se jmenuje Staré masné krámy v asanaci (1907). Z patra sousedního domu zachycuje prostranství mezi prázdnými domy, po němž kráčí postava osamělého chodce - jako výmluvný symbol těchto opuštěných míst.
Platnéřská ulice, olej, lepenka, 1906.
Druhá skupina Slavíčkových „asanačních“ obrazů souvisí s oblastí Platnéřské a Kaprovy ulice. Slavíčkův slavný obraz Mariánské náměstí (1906), prostranství uzavřené frontou domů v Platnéřské ulici a vpravo zbořeništěm bloku na místě pozdější Nové radnice, navazuje zřetelně na Jatka v páté čtvrti. Přesto je obraz uvolněnější a otevřenější, vše je zde v pohybu, větrné počasí, mraky na nebi a jejich odlesky na mokrém dláždění, stejně jako zahalené postavy spěchající přes náměstí. Na Mariánské náměstí navazují dva pohledy přímo z Platnéřské ulice (1906), která byla jednou z největších ztrát staré Prahy za asanace: „Praha je nyní plná slunce, den jak den rozpaluje staré baráky a zašklebené staré uličky to jasno dobře nesnášejí. Platnéřskou ulici jsem si namaloval přece...“ (1906). Obraz zachycuje hmotu domů úzké ulice, kam zasahuje jen malý pruh nebe, a soustřeďuje se na plochy starých zdí, malovaných bohatou škálou barevných odstínů. V roce 1908 maloval Platnéřskou znovu: „Praha mizí kus po kuse. I ta poslední bašta Platnéřská bude brzo rozbitá a zmizí nadobro - kusy posledního středověku a zůstane jen pár kostelů - a více nic...“. A v roce 1909 lituje ztráty Platnéřské: „Už zmizela ta poslední - do loňska celá a krásná jako středověký pilíř - ta Platnýřská - už není. Jaká historie obcházela ty domy - bylo vidět na tom románském sklepení v bývalém domě Lazara Žida - kdysi prvé koleji Karlově“.
Jako Platnéřskou maloval o něco později také souběžnou Kaprovu ulici. Odtud pochází obraz Kaprova ulice před asanací (1907), pohled na zbořeniště bývalé univerzitní koleje čp. 16/I, zachycující mohutné hmoty k demolici odsouzených domů s průvodem zdejších obyvatel, opouštějících město. A na počátku příštího roku zachytil v zimě malebné střechy zdejších domů ve dvou nevelkých pohledech Ze staré Prahy I a II (1908), které měly být přípravnými pracemi k velkému obrazu. Oba pohledy na sebe prostorově navazují a patří k nejlepším Slavíčkovým malbám, v nichž vynechaná místa, lazury, podkresba i bílá místa na zasněžených střechách tvoří neobyčejně dynamický celek. Zde poprvé také v obrazech z asanované Prahy opouští v širším a otevřenějším záběru stísněnou kompozici předešlých pohledů. „Maluji v Židech. Je tam v Kaprové ulici jeden blok domů odbourávaných s krásnými střechami, které mají patinu bývalých století...“
Ve Slavíčkových obrazech ze staré Prahy se prolíná jeho vlastní pocit nostalgie a melancholická atmosféra, rezonující s náladami přelomu století. Přes vcítění se do minulosti však zůstává Slavíček vždy současný, do jeho obrazů staré Prahy zasahují motivy, připomínající destrukci a novou výstavbu - dřevěné ohrady, složené zdivo nebo lešení -, které vnášejí do obrazů dramatické napětí. Tyto Slavíčkovy obrazy ze staré Prahy patří mezi jeho nejvýznamnější díla. Chodím ve starých jejích částech jako cizinec a hledám půdorys starých uliček - a už ho najít ani nelze, píše ještě v roce 1909 příteli. Na řadu obrazů, zachycujících konec starého Josefova, navazují další pohledy, které líčí současnou atmosféru přerodu Prahy v moderní velkoměsto, které vrcholí ve slavných pohledech Praha od Ládví (1908) a zejména Praha z Letné (1908).
(Výstava obrazů Antonína Slavíčka v pražské Městské knihovně potrvá do 5. září 2004.)
Tisk
