Hned jak jsme se ráno z rádia dozvěděli, že nás okupují Němci, odjeli jsme s Pavlem Tigridem do našeho divadélka, tedy do budovy Svazu odborového studentstva v ulici Na Zbořenci, a začali jsme likvidovat, pálit dole v kuchyni různé papíry, které by mohly něco znamenat pro německé úřady. Pak se dostavili celkem dobře česky mluvící chlapi od gestapa, kteří nás vyslýchali, byli zvědaví, co tam děláme, a nechali si nás tam až do večera. Museli jsme říct svoji adresu a chvíli jsme pak váhali, jestli se máme vrátit domů - měli jsme strach. A to byla patrně chvilka, kdy jsme se rozhodli emigrovat.
Pavel objevil jakési komando werhmachtu, kde bylo možno získat tzv. Durchlasschein (za bolševika to byla výjezdní doložka) pro lidi cestující do čerstvě zřízeného státu, totiž na Slovensko. Rozjeli jsme se tam s úmyslem předstírat, že právě Slovensko je náš cíl. Oba jsme vstoupili do místnosti, kde seděl německý důstojník, který každého zájemce o propustku vyslechl, a pak ho poslal, nebo neposlal do vedlejší místnosti, kde si dotyčný měl u dalšího důstojníka vyzvednout vyplněnou kartu, kterou zase ten první podepisoval. Ten se nejdřív zeptal Pavla, jestli má Taufschein. Pavel se prokázal křestním listem a mohl jít dál. Na mě se jen podíval a řekl: Jude?
Pokrčil jsem rameny a on zařval: Heraus!
Jak jsem se potácel z místnosti, slyšel jsem ho říct do telefonu: Ich komm gleich herunter,
a zvedl se. Uctivě jsem ho pustil do dveří a rychle jsem vklouzl do druhé místnosti, kde jsem požádal lidi, aby mě pustili dřív, že mi jede vlak. Ten druhý mi vydal lejstro v domnění, že mě tam poslal ten první. No, a pak jsem napodobil jeho podpis podle podpisu na Pavlově Durchlasscheinu. Ještě mi zbývalo opatřit si pas. To se mi podařilo za dva dny díky vstřícné sociálnědemokratické konexi na pasovém úřadě. Dostali jsme ještě bláznivý nápad, že emigrujeme na motocyklu. Splašili jsme od rodičů nějaké peníze a koupili si jawu stopětadvacítku. Všechno spěchalo, do konce března nevyžadovala Anglie vstupní víza, a tak jsme se rozhodli pro ni.
Zajel jsem domů rozloučit se s rodinou. Všichni byli zdrceni z toho, co se stalo, ale netušili, nechtěli věřit, že to s nimi může nějak zle dopadnout, i když přicházely zprávy z Německa a Rakouska a uprchlíci vyprávěli o tamějších hrůzách. Na odchod nepomýšleli, mě pokládali za dobrodruha. Viděl jsem je tehdy naposled. Z nich všech se zachránil jen bratr. Otec mi na cestu požehnal.
V Praze se k nám chtěli přidat dva tři přátelé, ale už to nestihli. Dvěma se podařilo o pár měsíců později svízelně uprchnout přes Polsko. Jedním z nich byl bratr Jiřího Ortena Ota Ornest. Jiří si 12. dubna zapsal do deníku: Verbují mě daleko, daleko a ke smrti, a já dosud nevím, nezůstanu-li trpný, ale jenom proto trpný, že jsem zatím tady k čemusi přirostl, od čeho odtrhnouti se je těžké, velice těžké.
...
Způsob, jakým jsme se ubírali do vyhnanství, byl dost netypický. 27. března jsme si na Masarykově nádraží (nevím, jestli už ho tehdy nepřejmenovali) koupil jízdenky III. třídy přímo do Londýna. Motocykl nám po menším handrkování dovolili vzít sebou jako mitgepäck čili spoluzavazadlo. K lehkovážnosti našeho odjezdu přispělo i intermezzo s klobouky. Seděli jsme s několika členy našich rodin v nádražní jídelně, a Pavlova matka nejednou povídá: Pavlíčku, máš vůbec klobouk?!
Pavel zavrtěl hlavou. Jak můžeš jet, prosím tebe, do Anglie bez klobouku?
pravila. Zavolala pikolíka a přikázala mu, aby od Čekana z Hybernské ulice přinesl na vybranou tři čtyři klobouky číslo 56. To se stalo a Pavlovi jeden vnutila. Nemusím říkat, že ona i ti ostatní, co se s námi přišli rozloučit, skončili v Osvětimi.
Když jsme s Pavlem projížděli Německem, tvářili jsme se, jak jen to šlo, árijsky a v Lipsku jsme dokonce přespali v hotelu, který měl ve vchodu varovnou ceduli: Nur für Arier! Dorazili jsem do holandského městečka Oldenzaal, kde k našemu údivu seděl britský imigrační úředník, který z pověření Chamberlainovy pokrytecké vlády pouštěl do Anglie lidi, kteří měli tzv. affidavit, tedy záruku, že tam budou nějak (příbuznými a podobně) finančně zajištěni. Já jsem si v jakési předtuše (klamné, jak se ukázalo) opatřil potvrzení, že zastupuji firmu svého otce a že jedu vlastně na obchodní cestu - měl jsem na to i lejstro v angličtině od Obchodní komory. Pavel měl taky něco takového, ale měl i doklad, že pro něj jeho
firma složila nějaké peníze v Amsterodamu. Takže jeho pustili. Mě ne. Tak jsem se zase, už podruhé, vypotácel a zase jsem si pohotově usmyslel, že to tak nenechám. Vrátil jsem se, a poloněmčinou poloangličtinou jsem tomu anglickému chlápkovi vysvětlil, že nejsem žádnej obchodní cestující, že utíkám před nacisty jako Žid a levicový student, a aby si představil, co mě čeká, když mě pošle zpátky. A on povídá: Proč jste to neřekl hned? Jste politický uprchlík. Račte do Spojeného království,
a dal mi štempl do pasu. Vyspali jsme se v nádražním hotelu a ráno jsem pak Pavla roztlačil na motorce, která nějak nechtěla chytat, a aniž jsme si cokoli dalšího smluvili, on uháněl do Amsterodamu, zatímco já jsem nastoupil do vlaku, který mě dopravil do přístavu Hoeg van Holland, odkud mě pak loď (viděl jsem poprvé moře) přeplavila na anglickou pevninu. V devět večer jsem vystoupil z vlaku na londýnském nádraží se dvěma librami v kapse a nevěděl jsem, kde složím hlavu. Ale hned se mě ujali chlapci z jakési židovské organizace, kteří čekali židovské uprchlíky z obsazeného Československa. Samozřejmě na první pohled poznali, že k nim patřím, a pozvali mě do jejich střediska, kde mě pohostili a také informovali, kde se mám hlásit o případnou podporu. To už fungoval bleskově zřízený fond pro emigranty z ČSR - Czech Refugee Trust Fund se to jmenovalo. Pak mě zavedli do takové nouzové nocležny pro lidi, kteří se patrně tu noc ocitli bez lůžka. Nocleh stál pouhý šilink. Bylo tam čisto, ale bylo to skličující (aspoň pro mě) spát v takové těsné, jakoby vězeňské kobce s úzkým okénkem (asi by se jím nedalo protáhnout a skočit dolů na dlažbu, napadlo mě), ale ráno bylo fantasticky povzbudivé. Poznal jsem Angličany, jejich dělnickou třídu. Všichni ti zdánliví ztroskotanci se myli a holili v ohromné umývárně, vázali si kolem krku šátky a v jídelně pak popíjeli nesmírně posilující čaj s mlékem a pojídali bochánky a někteří i klobásky.
Přihlásil jsem se u té uprchlické organizace, dostal jsem na týden podporu a taky jsem se dozvěděl, že se můžu ubytovat v penzionu, který patřil českému krajanskému spolku. Bylo to poblíž zoologické zahradu v Regent`s parku, kam jsem občas zašel. O mnoho let později jsem si na to vzpomínal, když jsem překládal novelu Davida Garnetta Člověk v zoologické zahradě, kterou jsem pak zdramatizoval a uvedl v rozhlase.
Za dva dny, tedy ještě včas před zavedením víz, dorazil na té naší výkonné motorce Pavel a zase jsme se ubytovali spolu. Začali jsme brzy vypomáhat na zmíněném Fondu, kam přicházela jména lidí, kterým se podařilo uprchnout do Polska, hlavně do Katovic, a Fond pro ně obstarával u britských úřadů povolení k azylu. Objevili jsme tam několik jmen našich známých a přátel, a snad jsem tak jejich příjezd mohli trochu urychlit.
A tak jsme začátkem června mohli na britské půdě uvítat dva naše dobré přátele: Otu Ornesta a Josefa Lederera. Najali jsme si v našem penzionu další pokoj a nějaký čas jsme všichni čtyři vedli společnou domácnost. Uklízela nám paní, která při práci nikdy nesundávala klobouk, tedy na první pohled dáma, ale skoro jsme jí nerozuměli, protože mluvila asi jako Líza Doolittlová z Pygmalionu, takže jsme zjistili, že i když máme jakéstakés základy v anglickém jazyku, máme ještě moc co dohánět. Hodně jsme se naučili od milých anglických dívek, s kterými jsem se brzy seznamovali. Byly to lekce opravdu příjemné.
(Text byl pro potřeby Rch upraven a krácen.)
Pravděpodobně posledním textem, který Pavel Tigrid napsal, byla vzpomínka na Josefa Schwarze-Červinku, který zemřel 23. 8. 2003. Jeho smrt prošla téměř bez povšimnutí, přitom i tento Tigridův přítel a válečný spolupracovník z BBC patřil k velkým postavám české kultury minulého století. Jen nebyl tak na očích. Narodil se 16. 6. 1915 v Luži v židovské rodině. Před válkou studoval herectví, k němuž se však po návratu z londýnského exilu nemohl vrátit (prodělal těžkou tuberkulózu). V roce 1947 začal pracovat v Československém rozhlasu, kde s přestávkou v roce 1950, kdy byl propuštěn, působil až do své smrti, tedy více než půl století. Za tu dobu tu režíroval, inscenoval či herecky ztvárnil několik set básnických, prozaických a dramatických textů. Proslavil se také jako vynikající překladatel z angličtiny: přeložil více než šedesát prozaických a dramatických prací, z nichž připomeňme alespoň deset svazků děl Williama Saroyana, třináct svazků E. A. Poea, díla Faulknera, Waugha, Amise, Bellowa, Updika aj.
Tisk
