František R. Kraus se narodil 14. října 1903 v Praze v rodině obchodního cestujícího. Poměrně idylické dětství prožil na asanačních pláccích a zbořeništích Židovského Města. Jak bylo zvykem v tzv. lepších židovských rodinách, základní vzdělání získal v piaristické klášterní škole v Panské ulici, pak pokračoval na reálce v Jindřišské a maturitu složil na klasickém gymnáziu v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Povinnost finančně přispívat na chod domácnosti ho přivedla k novinám: Začínal jako lokálkář a soudničkář v Bohemii a dalších pražských německých novinách, zejména ve slavných Prager Tagblatt a Prager Presse, později pravidelně přispíval i do novin českých, zejména do Tribuny. Velký význam sehrálo jeho životní přátelství s Egonem Erwinem Kischem, jehož považoval za svého učitele a jehož styl reportáže se silným sociálním aspektem si osvojil. Kisch, u kterého delší dobu bydlel, ho přivedl mezi novináře a spisovatele Pražského kruhu
Kafku, Broda, Werfela, Ottu Picka, Johannese Urzidila aj. Spolupráce s Tribunou jej zase přivedla do blízkostii Poláčka, Basse, bratří Čapků a dalších osobností české literatury, později mu otevřela dveře k TGM a zejména k jeho synovi Janovi. V roce 1928 se stal prvním redaktorem Mluvených novin, brzy začal pracovat jako redaktor v ČTK a Československém rozhlasu. Pozdější spolupráce s berlínským časopisem Die grüne Post ho často zavedla do zahraničí. To už bylo v době, kdy se k moci hlásil nacismus. F. R. Kraus patřil k těm, kteří proti němu od začátku vystupovali. Zvláště jeho pravidelné rozhlasové reportáže a relace vyvolávaly hněv henleinovců, kteří kvůli němu dokonce interpelovali v parlamentu.
Po okupaci byl F. R. Kraus zařazen do prvního terezínského transportu (AK 1) a v ghettu zůstal až do října 1944, kdy byl poslán, spolu s většinou vězňů, kteří zažili nacistický podvod při návštěvě komise Mezinárodního červeného kříže, do Osvětimi. Odtud byl deportován do pobočného tábora v Hlivici (Gleiwitz) a pak do pracovního tábora v Blechhammeru. Po leteckém náletu na tábor se Krausovi podařilo utéci, přes Polsko a Podkarpatskou Rus se dostal do již svobodné Budapešti. Tam začal psát reportáž o všem, co prožil. Když po osvobození přišel do Prahy, byla kniha hotova a vyšla pod názvem Plyn, plyn... pak oheň v září 1945 - šlo o jedno vůbec z prvních literárních svědectví o holocaustu.
Následující Krausova kniha A přiveď zpět naše roztroušené... (1946) má také reportážní podobu, vedle líčení otřesných scén holocaustu však obsahuje i úvahy nad židovskou tragédií a zamyšlení nad tím, zda je možné se s prožitými traumaty vyrovnat. Nejznámější Krausovou knihou se stal román David bude žít, který původně pod názvem Šemarjáhu hledá Boha věnoval Janu Masarykovi - text však vyšel až v roce 1949 a vydavatelé změnili název a přidali nový konec. Román vznikl na podkladě skutečné události: líčí osud židovského lékaře, který prošel Terezínem a Osvětimí a myslí, že ztratil celou rodinu. Několik let po válce se však setkává se synem, kterého poznává jen podle čísla, vytetovaného v Osvětimi. Oproti původnímu závěru, odehrávajícímu se v Palestině, se v přidané poslední kapitole upraveného vydání stává David horlivým komunistou. Obdobný osud stihl i další román Proměněná země (1957), který se odehrává v Sudetech (v kraji kolem České Lípy). Kraus vycházel ze svých zážitků i z historických pramenů, které pečlivě prostudoval. I tady vydavatelé knize dodali patřičně budovatelské vyznění.
Po válce Kraus nastoupil zpět do ČTK a do Československého rozhlasu, kde se stal zakladatelem a vedoucím krátkovlnného zahraničního vysílání. Působil také jako hlasatel v anglické, francouzské a německé redakci a komentátor pro střední Evropu. V době Slánského procesů ale ztratil ze dne na den zaměstnání a od té doby se směl živit de facto jen příležitostným psaním. Zaměřil se především na své zážitky z dětství: po jeho povídkách ze staré Prahy brzy sáhly mnohé noviny a časopisy, včetně zahraničních. Jejich autor se stal také jedním z pravidelných přispěvatelů Věstníku Žno.
Na počátku 60. let začal Kraus psát román Kat beze stínu, v němž se vrací ke svým válečným zážitkům, které dává do protikladu se svéráznými staropražskými obrázky. O knihu tehdejší česká nakladatelství neprojevila zájem, většinou s poukazem na to, že tematika nacistické perzekuce je už vyčerpána. Obdobně se dařilo i dalšímu románu Tři pušky, vzniklému na popud Adolfa Branalda (šlo o psychologickou sondu do nitra tří důstojníků SS), a novele pro děti Píseň o Lée. (Román Kat beze stínu vydala až v roce 1984 Jazzová sekce v samizdatové edici Jazzpetit
.) Námět románu Tvář číslo 5 o nacistickém zločinci, který si po válce nechá změnit identitu a podobu, byl použit v barrandovském filmu Ztracená tvář, ovšem bez připomenutí Krausova autorství.
František R. Kraus zemřel v Praze 19. května 1967. Stačil ještě přivítat tání ledů
po liblické konferenci o Franzi Kafkovi, což považoval za zlomový okamžik v kulturním a politickém životě, pražského jara se však již nedočkal.
Tisk
