Hrát v Izraeli hudbu Richarda Wagnera, či nehrát? Tato otázka rozčeřila hladinu veřejného mínění počátkem července. Nešlo sice o první prolomení půlstoletého tabu, jak se zprvu psalo i v českém tisku, nicméně prezentace Wagnerovy hudby v rámci oficiálního Izraelského festivalu - i když šlo jen o druhý přídavek po koncertu hudby jiných autorů - celou debatu jen vyhrotila.
Richard Wagner sice zemřel v roce 1881, o půlstoletí dříve, než se v Německu nacismus chopil moci, ale bývá považován za jeden ze zdrojů této ideologie, což dokládají i jeho antisemitské spisy. Koneckonců Adolf Hitler se k Wagnerovu odkazu přímo hlásil a Wagnerova díla zněla na nacistických shromážděních. Samotná Wagnerova hudba tak podle některých názorů přímo je, ale podle jiných názorů přímo není spjatá s nacismem. Odtud se odvíjí - na rozdíl od prezentace Hitlera a jeho díla, jehož historická úloha i odkaz jsou v Izraeli nesporné - izraelské dilema ohledně veřejné prezentace Wagnerovy hudby. Ale začněme popořádku, respektive - chronologicky řečeno - odzadu, tak jak se celé věci věnovala izraelská média.
Pro ty, kdo chtějí
Počátkem července hostoval v Jeruzalémě, v rámci Izraelského festivalu, berlínský Státní orchestr pod taktovkou argentinsko-izraelského dirigenta Daniela Barenboima. Měl velký úspěch, ale už v pátek 6. července kolovaly pověsti, že Barenboim chce v závěrečném sobotním koncertu uvést něco z Wagnera. Ředitelství festivalu mu dalo jasně na vědomí, že v souladu s původní dohodou by Wagner být prezentován neměl. "Pokud by bylo hráno jedno z jeho děl," opakoval v listu Ha'arec ředitel festivalu Josi Tal-Gan své argumenty vůči Barenboimovi, "poškodilo by to naši reputaci a nejspíše by to bylo považováno za něco, co jsme upekli sami dva mezi sebou." Pak sobotní koncert začal. Barenboim neuvedl Wagnerovu Valkýru, jak mnozí očekávali, ale Schumannovu Čtvrtou symfonii a Stravinského Rašení jara. Tedy vše v pořádku. Jako přídavek následoval Čajkovského Květinový valčík, ale pak začalo drama. Barenboim vystoupil do popředí pódia a oslovil publikum: "Kdo si přeje slyšet Wagnera?" Vzápětí dodal, že chápe ty, kterým to vadí, ale proč by měla tato menšina vnucovat názor většině? Rozhodnutí nechává na publiku. Poté se skutečně pár lidí zdvihlo a odešlo (mimo jiné za výkřiků "fašisto!" a "jeď domů!"). Ti, kdo zůstali, vyslechli předehru k Wagnerově opeře Tristan a Isolda podle vlastního rozhodnutí. Jenže další den už lidé uvažovali o předem neohlášeném představení trochu jinak. Nenachystal na ně Barenboim boudu? Nevyužil festivalové pódium pro vlastní obsesi?
Uvedení Wagnera ze 7. července odsoudil nejenom Josi Tal-Gan, ale i ministr vědy a kultury Matan Vilnai, premiér Ariel Šaron i prezident Moše Kacav. Ale rozhodně nešlo o první prolomení zmíněného tabu. Ke kritikům se totiž přidal i Mendi Rodan, hudební ředitel symfonického orchestru z města Rišon Lecijon, jenž sám už loni v říjnu dirigoval Wagnerovu skladbu Siegfriedova idyla: "Oponuji jakémukoliv bojkotu Wagnera, ale manipulace, jakou provedl Barenboim, byla neetická a nefér vůči publiku i orchestru." Má do značné míry pravdu. Rodan (sám přežil holocaust) totiž loni uvedl Wagnera coby ohlášený koncert a čelem se postavil vůči veškeré oponentuře. A v tom je jádro pudla.
Debata pokračuje
První veřejný a předem ohlášený koncert Wagnerovy hudby v Izraeli měl justiční předehru. V úterý 24. října 2000 odmítl telavivský obvodní soud koncert v Rišon Lecijon zakázat, jak to požadovali přeživší holocaust. Argument soudce zněl, že svoboda výrazu vyžaduje vyslechnutí a prodebatování širokého spektra názorů a že přeživší nebudou koncertem přímo dotčeni. O dva dny později tento verdikt potvrdil Nejvyšší soud (v zemi bez psané ústavy do značné míry suplující soud ústavní). A v pátek 27. října představení skutečně proběhlo - nikoliv bez problémů. Hned na počátku vstal v auditoriu osmdesátiletý přeživší holocaust a roztočil nad hlavou plastikovou řehtačku. Rodan pokračoval v dirigování jakoby nic, zatímco rozlíceného muže uklidňovali kolemsedící posluchači. Celý incident ukončil jeden z uvaděčů, který muži rušivý nástroj sebral. Ten pak na otázku, proč s sebou přinesl řehtačku, odpověděl: "Protože jsem nesehnal bombu." V tomto smyslu byl loňský koncert v Rišon Lecijonu mnohem větším porušením tabu než letošní červenec v Jeruzalémě. Ale ani říjen 2000 neznamenal úplnou premiéru, jak připomínají média.
Neformální bojkot děl Richarda Wagnera trvá hned od založení Státu Izrael v roce 1948. Nicméně rozhlas a televize tento bojkot uvolnily již koncem 80. let a příležitostně Wagnera vysílají. Pokus o první živou produkci se datuje rokem 1981, kdy Izraelský filharmonický orchestr zahrál Wagnera jako přídavek. (Jedna houslistka, přeživší holocaust, přitom na protest odešla z pódia, zatímco jeden uvaděč, rovněž přeživší, naopak vylezl na pódium, odhalil hruď a ukazoval jizvy způsobené nacisty.) O deset let později hrál Wagnera týž orchestr, ale pro publikum pozvaných hostů a celá akce byla pojata jako zkouška. Od té doby se ale mnohé změnilo. Nejenom v důrazu na svobodu slova, jak ukázal loňský případ z Rišon Lecijonu, ale i v nových technologiích, které nás obklopují, jak ukázal čerstvý případ z Jeruzaléma. Když se na tiskové konferenci před odletem ptali Daniela Barenboima, kdy se vlastně rozhodl uvést Wagnera na festivalu v Jeruzalémě, odpověděl takto: "Ta myšlenka mě napadla po příjezdu hned na letišti během tiskovky, když mobil jednoho žurnalisty zvonil na melodii Wagnerovy Valkýry."
Co tedy zbylo z Barenboimova koncertu kromě rozpačitých pocitů vyjádřených novinovým titulkem Wagner proniká zadními dveřmi (Ha'arec)? Pokračující debata v širokém názorovém spektru. Mantinely můžeme nastínit zhruba takto. Ehud Gross, ředitel orchestru z Rišon Lecijonu: "Wagner a Hitler se jistě obracejí v hrobech, když německý orchestr hraje Wagnera v židovském státě pod taktovkou Izraelce." Naproti tomu Dov Šilanski, bývalý mluvčí parlamentu, tvrdí, že zákaz Wagnerovy hudby v Izraeli by měl trvat tak dlouho, dokud její hraní bude rušit spánek jediné stařenky.
Tisk
