V posledních letech roste počet českých publikací, studií a sborníků, které se zabývají různými tématy, osobnostmi a aspekty moderní židovské historie a kultury českých zemí. Ty kvalitnější z nich - je jich celá řada - pomáhají zaplňovat vakuum, které v tomto prostoru zanechalo půl století totalitní vlády. Specializované texty vztahující se k době šoa nacházejí od r. 1994 místo v ročenkách zvaných Terezínské studie a dokumenty, pro obsáhlejší práce je určena edice Institutu Terezínské iniciativy v nakladatelství Sefer. Čas od času vycházejí různé soubory memoárových či odborných textů. Jejich úroveň kolísá, často však jde o zajímavý úhrn názorů a pohledů; někdy se tu objeví práce nadprůměrné úrovně. My se tu chceme krátce zastavit u dvou sborníků, které před časem vydalo Židovské muzeum v Praze: Židovští autoři v literaturách evropských zemí (1999) a Českožidovští spisovatelé v literatuře 20. století (2000).
Sborníky pocházejí z jedné dílny: editorem je ředitel muzea Leoš Pavlát (první sborník má navíc pořadatele: profesor KU Jiří Franěk a dr. Miloš Pojar), v obou případech jsou to soubory přednášek z cyklů, které pořádalo od ledna 1998 do června 2000 Vzdělávací a kulturní centrum Židovského muzea. Tento fakt určil charakter publikací a jejich omezení, které editoři nijak neskrývají: byli nuceni pracovat s tím, co dům dal
. Budiž hned řečeno, že toho dal dost zajímavého.
Podle zadání pořadatelů, se autoři cyklu přednášek o účasti Židů v evropských literaturách měli zabývat 20. stoletím, ale většina z nich svou přednášku opatřila úvodem, který někdy letmo, jindy zasvěceněji nahlédl hluboko do historie. Autoři museli vzít v úvahu, že většina posluchačů (čtenářů) má jen vágní, pokud vůbec jaké ponětí o daném tématu a někdy je znát, že si museli materiál, náhled na téma i jeho problematiku před přednáškou utřídit nejdříve sami pro sebe; žádný z nich není odborníkem na židovskou literaturu. Ale i kdyby byl, musel by se potýkat se známými problémy: co vlastně lze od časů židovské emancipace (přelom 18. a 19. století) za židovskou literaturu
považovat, kdo ještě je a kdo už není židovský spisovatel? Editoři měli šťastnou ruku, když sborník uvedli úvahou o možných způsobech zařazení Židů do evropských národních literatur. Její autor, profesor hungaristiky na Karlově univerzitě Peter Rákos, připravil rovněž přednášku Židovští autoři v maďarské literatuře. Také autory dalších přednášek (a tedy textů ve sborníku) jsou literární znalci: Josef Forbelský (Španělsko), Pavla Lidmilová (Portugalsko), Václav Jamek (Francie), Dušan Karpatský (Srbsko, Chorvatsko, Bosna, Hercegovina), Antonín Měšťan (Polsko), Martin Humpál (Dánsko), Olga Hostovská (Itálie), Marina Castiellová (Litva), Jiří Franěk (Rusko). Každý z nich přistoupil k tématu jinak: někdo zmiňuje i literaturu psanou hebrejsky (Karpatský), jiní se omezili na literaturu v domácím jazyce, někteří do tématu zahrnují i percepci židovského osudu
či problematiky
: tak např. V. Jamek pomíjí všechny velké hebrejské spisovatele na území Francie, připomíná však mj. Arthura de Gobineaua, autora Pojednání o nerovnosti lidských plemen, díla, které je chápáno jako jeden ze zdrojů moderního rasismu a antisemitismu. Přednášky mají rozdílný styl, způsob argumentace, pojetí literárních skutečností, jsou často odlišně vystavěny: někde se dbá na historické pozadí (Castiellová), jinde se naopak pomíjí, někde se klade důraz na přehledný výčet autorů, jindy spíše na charakteristiku či záznam literárních jevů, dotyků a posunů (např. M. Humpál pojednává zajímavě o dvou významných dánských židovských autorech přelomu 19. a 20. století, jejich vztahu ke Kirkegaardovi či Nietzscheovi).
Čtenáři sborníku budou možná postrádat celé oblasti: Rumunsko, Bělorusko, Slovensko, Británie (německý prostor je tématem samostatného přednáškového cyklu), bude jim chybět řada jmen (Bruno Schulz, Tristan Tzara, Eugen Ionesco, Jorge Semprun aj.), chtěli by číst hlubší sondy do problematiky. Sborník má však svá omezení, nejde o vědecké dílo s aspirací na úplnost a dokonalost, autoři až na výjimky pracují s téměř nepřehledným množstvím autorů, informací a dat. Obsáhlý materiál přitom zpracovávají s elegancí a profesionalitou, jejich texty jsou konzistentní a v našich poměrech mohou ještě dlouho nahrazovat hesla neexistujícího Slovníku. Větší výhrady může mít čtenář v tomto směru jen k příspěvku Jiřího Fraňka Židovští autoři a židovská problematika v ruské literatuře. Téma je nepochybně jedno z nejtěžších, ne-li nejtěžší: v ruské židovské literatuře vedle nejslavnějších (Babel, Mandelštam, Pasternak, Brodskij aj.) existuje množství kvalitních autorů, někdy nám zcela neznámých (a objevují se stále noví), je tu literatura jidiš, hebrejská tvorba apod. Autora ctí, že se o téma pokusil, navíc si ztížil práci podtématem: Židovská problematika v ruské literatuře. Materiál se mu však postupně vymkl z rukou. V dodatku k přednášce přiznává, že neměl dostatek podkladů, ale ve chvíli, kdy je stať připravena do tisku
se objevila záplava materiálů
. Otázkou je, proč tyto materiály nevyužil: zvýšil by informativní hodnotu své práce i celého sborníku. Možná, že jistá ležérnost, těkavost, nekonzistentnost Fraňkovy práce osvěžuje pozornost posluchačů při přednášce, v tištěné verzi však text degraduje. Podobně je tomu i s jeho s příspěvkem Poláček povídkář a několik poznámek navíc, který publikoval v druhém sborníku. Škoda.
Sborník přednášek o účasti židovských spisovatelů v literaturách evropských zemí působí uceleněji a obsažněji, než ten, který se zabývá česky píšícími literáty. Je to přirozené: autoři museli sbírat z větší plochy, byli nuceni formulovat obecněji, stručněji a z většího nadhledu. Český
sborník se zabývá devíti spisovateli, tak jak je sehnala dohromady náhoda přednáškového cyklu, dva texty jsou memoárové (na své otce vzpomínají Olga Hostovská a Žanda Frýdová). O Fraňkově příspěvku jsme již hovořili, nepříliš objevný pohled na Otu Pavla přináší Ladislava Hájková, důsažnější studii by si zasloužil Jiří Weil (Eva Štědroňová), ostatní přednášky jsou kvalitní: František Langer - Prozaik, dramatik - svědek z pera Langrova editora a znalce Vladimíra Justla, Vojtěch Rakous Heleny Krejčové a především (jako vždy) pozoruhodný Jiří Orten Marie Rút Křížkové. Zvláštní pozornost si zaslouží odborně fundovaná úvaha Michala Kosáka o současné kritické a editorské reflexi díla Jiřího Langra, dle názoru autora pochybené.
Obecně se dá sborníkům vytknout, že svými názvy slibují víc, než pak přinášejí. Zvláštní výtka pro editora: výběrová bibliografie
k českožidovským literátům je povrchní, chybí řada základních prací, naopak jiné, včetně podružných textů autora této glosy, tu nemají co dělat. Vcelku ale: Vzdělávací a kulturní centrum pražského Židovského muzea vydalo zajímavé a potřebné knížky.
Tisk
