Necelá dvě století trvalo Židům, než se dočkali plné emancipace. Ve zkratce by se dalo říci, že cesta z ghetta, která začala osvícenstvím a napoleonskými reformami, skončila vloni. Čím? Přece kandidaturou Josepha I. Liebermanna na místo viceprezidenta Spojených států. Je snad ještě jasnější důkaz plné rovnoprávnosti? Asi ne. Věc má ale háček - jak známo tandem Gore-Liebermann prezidentské volby prohrál. Cíle tak dosaženo nebylo. Avšak již samotný fakt, že na místo druhého nejmocnějšího muže světa může kandidovat někdo, kdo se veřejně hlásí ke svému moderně-ortodoxnímu židovství, svědčí o naprosté integraci židovské komunity do americké společnosti. Jistě, dalo by se argumentovat Benjaminem Disraelim, Walterem von Rathenau, Leonem Blumem či Bruno Kreiským. Jenže u většiny z nich nešlo ani tak o integraci, jako spíš o asimilaci, mnohdy značně kontroverzní. Takže o skutečné emancipaci se dá opravdu mluvit až nyní. A samozřejmě zatím jen v Americe.
Otázka však zní jinak - je to vlastně dobře? Nezmizí dosažením této mety obrovské úsilí a snaha všemožných židovských institucí a organizací o rovnoprávnost, nevytratí se zápal, s jakým je veden boj proti antisemitismu a - v obecné rovině - proti nenávisti a rasové nesnášenlivosti jako takové? Vždyť co chtít ještě víc než post viceprezidenta? To je téma, které - vedle obav z vývoje v Izraeli - v současné době hýbe americkou židovskou komunitou. Samozřejmě také zaznělo na výročním zasedání American Jewish Committee (Amerického židovského výboru), které se konalo již tradičně počátkem května.
Ne všichni byli z Liebermannovy kandidatury nadšeni, někteří ji dokonce tvrdě kritizovali, například Woody Allen. V jeho filmu Všichni říkají miluji tě se ale objevuje postava mladíka, který je horlivým zastáncem republikánských myšlenek. Ke konci filmu se ukáže, že měl ucpanou mozkovou cévu. Americká židovská komunita ve své drtivé většině volí zkrátka tradičně demokraty. A toho si je velmi dobře vědom i vítěz nedávných voleb, prezident George W. Bush. Snad právě proto přijal pozvání AJC, aby byl klíčovým řečníkem na jeho 95. výročním setkání. Snad proto také věnoval celý půlden svého programu prohlídce Muzea holocaustu a snad také proto vedl ceremonii Jom hašoa v rotundě Capitolu za účasti mnoha kongresmanů a senátorů. Na pódiu washingtonského Národního muzea se však objevil v neméně impozantní společnosti - dalšími řečníky byli mexický prezident Vicente Fox, německý ministr zahraničí Joschka Fischer a Šimon Peres, tentokrát ve funkci ministra zahraničí izraelské vlády národní jednoty. To vše svědčí ve prospěch AJC, který dokáže komunikovat s různými partnery, aniž by jakkoli slevil ze svého hodnotového žebříčku. To se AJC ostatně osvědčilo již v případě Německa, kdy právě díky dlouhodobému dialogu, vedenému s německými politiky, bylo možné vyjednat odškodnění pro oběti holocaustu ve střední a východní Evropě, včetně naší republiky.
Ale zpět k zasedání - všichni čtyři řečníci gala večera přednesli skvělé projevy, avšak i další program konference byl na vysoké úrovni. K nejzajímavějším projevům patřilo vystoupení již zmíněného Joe Liebermanna, který zdůraznil, že se během celé své volební kampaně nesetkal s otevřeně antisemitskými projevy, spíše naopak. Zmínil dvě historky - svůj rozhovor s dívkou, jejíž rodiče se do Spojených států přistěhovali z Indie a která pochybovala o tom, zda se tím pádem může angažovat ve studentském životě na jedné z amerických univerzit. Liebermannova kandidatura ji přesvědčila o tom, že ano. Druhý příběh byl více osobní a týkal se Liebermannovy ženy Haddasy, která se narodila v Československu a jejíž jméno údajně všichni odjakživa komolili. Už se tak neděje.
K nejzajímavějším večerům patřila panelová diskuse televizních tvůrců, kterou inicioval dosavadní prezident AJC Bruce Ramer, právník zabývající se mediální a filmovou scénou profesionálně. Jeffrey Sagansky, prezident Paxson Communications, Caryn Manabachová, mj. producentka seriálu Friends (Přátelé), i Chris Carter, jeden z hlavních autorů a producentů seriálu Akta X, se shodli na tom, že i přes své židovství ve svých programech židovskou identitu nikdy výrazně neakcentovali, snad s výjimkou Brooklynského mostu. Ten měl však údajně obrovský ohlas zejména mezi americkými křesťany, kteří se s židovskou rodinou, protagonisty seriálu, zcela identifikovali a dokonce protestovali proti tomu, aby byl seriál ukončen. I nejúspěšnější americký program Seinfeld vlastně o židovské identitě - přestože o hlavní postavě v tomto smyslu nebylo pochyb - nikdy nic nevypovídal. Během diskuse zde zazněly hlasy o jejím zneužití a záměrném zjednodušení, takže by se dala dokonce vnímat jako určitá karikatura. (Obdobná kritika zazněla mimochodem i u nás po odvysílání seriálu židovských anekdot.)
Americké obecenstvo se zájmem vyslechlo i evropské příspěvky - předseda rakouské židovské obce Ariel Muzicant, známý svou přímou konfrontací s Jörgem Haiderem, se zamýšlel nad obecnými projevy extremismu a xenofobie na starém kontinentu, předseda francouzského CRIFu Henri Hajdenberg se zabýval antiizraelskými a antisemitskými nepokoji, které vyvrcholily vypálením několika francouzských synagog. Podle něj nešlo jen o politický, ale i o sociální problém, protože pachatelé, arabští imigranti, se tak snažili vyjádřit nejen svou solidaritu s Palestinci, ale i zároveň frustraci z dlouhodobé nezaměstnanosti a nedůstojných životních podmínek, ve kterých přežívají. Zajímavé je, že oba řečníci jsou velmi angažováni také v Evropském židovském kongresu - Henri Hajdenberg je dokonce jeho současným předsedou - a rivalita mezi AJC a Světovým židovským kongresem, jehož je EJC součástí, je všeobecně známa. I zde patří hold AJC za to, že dokázal nabídnout symbolickou pravici jako první.
Již po osmé byla součástí výročního setkání i Mezinárodní konference vedoucích představitelů židovských komunit. Letos se jich tu sešlo čtyřicet pět. Témata seminářů a panelových diskusí se nesla jak v tradičním, tak v aktuálním duchu - vedle boje proti antisemitismu (tentokrát s důrazem na konferenci OSN proti rasismu, plánovanou letos v létě v Durbanu) či vztahu Izraele a diaspory, se pozornost zaměřila na stav restitucí a kompenzací, zejména s ohledem na německou nadaci Připomínka, odpovědnost, budoucnost
a švýcarskou iniciativu, pramenící ze stažení hromadných žalob ve Spojených státech soudkyní Kramovou a soudcem Kormanem.
V závěrečném programu, zaměřeném na židovskou pluralitu, měla velký ohlas informace o anketě FŽO a o možnostech, jak její výsledky uvést do života. Pokud se to podaří, stane se naše Federace modelovým příkladem, který - jak se někteří vyjádřili - najde okamžitě následovníky. No, uvidíme...
Tisk
