Olga Castiellová-Hostovská se narodila roku1936 v Praze. Po válce vystudovala Filosofickou fakultu UK a pracovala nejprve jako učitelka, poté jako redaktorka veStátním nakladatelství dětské knihy (pozdějším Albatrosu). V letech 1973-80 žila s manželem v Itálii, po návratu pracovala znovu v Albatrosu, tentokrát jako obchodní referentka, a posléze jako redaktorka v nakladatelství Academia. Překládá z polštiny a italštiny, je editorkou sebraných spisů Egona Hostovského. (Otištěné fotografie jsou z archivu paní O. Castiellové.)
V odpovědi na anketní otázku Lidových novin o nejzajímavější knihu roku 1998 jste uvedla eseje Josifa Brodského s tím, že obdivujete všechny vrstevníky, kteří nejenže nepozbyli řeči, ale dokázali své zážitky pregnantně formulovat. Co byste řekla o někdejším dítěti, které takřka na 50 let pozbylo řeči, tedy sama o sobě?
Kterýsi sociolog označil nás děti z druhé poloviny 30. let - ročníky 1933-39 - za manipulovanou generaci. Odmalička nás doma nabádali: Tohle nesmíš nikde říkat. V průběhu dětství jsme absolvovali čtyři režimy a byli jsme postupně postiženi všemi školskými reformami. Přišli jsme do školy - a začali jsme se učit německy. Skončila válka - němčinu nahradila ruština. S nadšením jsme po válce vstupovali do Sokola a do Junáka a snažili se žít podle zásad těchto organizací - a za pár let nás přesvědčovali, že to jsou špatné organizace, a vnucovali nám Pionýra. Zatímco ti o pár let starší se velice aktivně hrnuli do politiky, my jsme většinou jen zírali.
Začalo to vlastně hned po válce. Do té doby to bylo jednoduché - byli jsme jen my a oni. Na samém konci války se rozpoutaly vášně pro mne naprosto nepochopitelné. Pamatuji se, jak v Opočně jeden berní úředník, kterého jsem dobře znala a z něhož se najednou vyklubal komunista, vedl po městě potupně jednu starou Němku jakožto národního nepřítele. Mně bylo devět, ale já se za něj styděla. A v roce 46 přišly volby - a najednou se všichni dobří rodáci
proměnili v příslušníky partají a jejich děti, které spolu do té doby kamarádily, se mezi sebou začaly hádat a prát, protože táta jednoho volil komunisty a druhého lidovce. Já jsem ještě celý rok po válce čekala na tátu, který mi z Ameriky posílal balíčky a psal mi krásné dopisy, a když se konečně objevil v Praze, tak jsem se dozvěděla, že má jinou ženu a jinou dceru. A já si připadala zrazená. V roce 1948 odjel nadobro, zmizeli moji bratranci, emigrovaly rodiny některých mých kamarádů. Podobné zkušenosti má hodně mých vrstevníků, a pokud mají nějaké zlé zážitky z války, tak si je většinou nechávají pro sebe, nebo je dokonce vytěsnili z paměti. Já jsem ještě ke všemu přeučený levák, který byl kárán za něco, za co nemohl, vyrůstala jsem bez tatínka, ale zato jsem kvůli tomu tatínkovi měla potíže. Jako dítě jsem bývala velká bojovnice za pravdu a párkrát jsem taky dostala přes čumák, a tak najednou zjistíte, že nemůžete-li z nějakého důvodu říkat to, co si myslíte, nemusíte říkat nic.
Jaký máte vztah ke svým kořenům - českým a židovským?
To, že jsem po otci židovka (s malým ž), jsem se dozvěděla velice brzy, ale protože jsem s tím neměla žádné problémy, nezabývala jsem se tím příliš. O židovství, a zvláště o problémy soužití, jsem se začala zajímat až později. Četla jsem náruživě knihy Feuchtwangerovy, z našich Olbrachta Golet v údolí a Hory a staletí, později také Devět bran Jiřího Langra; velmi se mi líbila Magnoliová ulička Louise Goldinga. Když jsem byla v roce 1956 poprvé v Polsku, přivezla jsem si odtud knihu Juliana Stryjkowského Hlasy v temnotách, v níž autor, narozený v roce 1905, líčí život v malém městečku ve východní Haliči, viděný očima židovského dítěte. Tento styl vyprávění je mi nejbližší a vlastně se k němu stále vracím.
V loňském srpnovém čísle Roš chodeš jste vzpomínala na osud smíchovské vily, kterou vlastnila nejstarší sestra vašeho otce. Na koho z jeho příbuzných jste si ještě uchovala vzpomínku?
Dvě další otcovy sestryRůžena a Irmažily v Prostějově, kde byly provdány za bratry Bauery (Josefaa Ludvíka). Růža byla bezdětná a Irma měla dva syny - Zdeňka a Petra. Pamatuju se matně na jedinou návštěvu u nich, kdy mi byly asi čtyři roky. Žil u nich také dědeček Hostovský, ale ten už byl tenkrát zcela senilní a příliš nevnímal, co se kolem něho děje. Z té návštěvy mi zbylo v paměti jen pár epizodních vzpomínek. Pak už jsem je nikdy neviděla. V červnu 1942 odjeli s transportem do Terezína a zakrátko dál na východ. Nikdo válku nepřežil. Dědeček Josef Hostovský zemřel během transportu z Olomouce do Terezína a byl zaslán židovské obci v Pardubicích, kam domovsky příslušel, aby si s ním poradila. Moje maminka mu tenkrát jela z Opočna, kde jsme žily u jejích rodičů, na pohřeb, ačkoli jí to mnozí lidé rozmlouvali. V době, kdy byla na pohřbu, byl zatčen můj druhý dědeček, její otec. Opočenští četníci ho vezli vlakem do Hradce na gestapo, právě když se maminka vracela z Pardubic. Přestupovala v Týništi v téže době, kdy tam eskortovaný dědeček čekal na hradecký vlak. Dozvěděla se to až ve vlaku do Opočna, když se jí lidé ptali: Viděla jste tatínka?
Už se s ním neshledala. Byl souzen za odboj proti okupantům a po věznění v Hradci a v terezínské Malé pevnosti byl v říjnu 1942 popraven v Mauthausenu.
Co jste dělala po válce?
Roku 1946 jsme se s maminkou vrátily do Prahy. Tehdy už byl strašlivý nedostatek bytů, rok jsme žily v podnájmu a ani později to nebylo snadné. Když otec znovu emigroval, byla to skvrna na mém kádrovém profilu. Sice jsem se dobře učila, ale byla jsem ta, co má toho tatínka
. Teprve když jsem četla prózy polského spisovatele Henryka Grynberga, svého vrstevníka, uvědomila jsem si, že zásahy vůči politicky nevhodným studentům byly zřejmě všude stejné. Grynberg píše, že v Polsku studentům, jako jsme byli my, na gymnáziu záměrně zhoršovali známky. V roce 1954, kdy jsem maturovala, platilo, že kdo měl samé jedničky, dostal se na vysokou školu bez přijímacích zkoušek. V našem ročníku velmi průměrní žáci z politicky mimořádně angažovaných rodin skutečně končili se samými jedničkami. Já jsem měla ze všech maturitních předmětů dvojky, přestože mi připadalo, že jsem uměla. Velmi mě to trápilo, ale ve snu mě nenapadlo, že by mě mohli nespravedlivě známkovat!
Ale přesto jste studovala na vysoké škole.
Byla bych si ráda vybrala angličtinu, ale nakonec byl zázrak, že jsem se na vysokou školu vůbec dostala. Absolvovala jsem obor čeština-polština a nelituji toho. Jedna věc totiž byla na padesátých letech pozitivní, i když samozřejmě ne zásluhou tehdejší ideologie. Na vysokých školách, ale i v jiných oborech pracovali lidé, kteří zažili první republiku, vystudovali a vyučili se v té době a něco znali a dovedli. Můj muž, který sem přišel počátkem 50. let z Itálie a dětství a dospívání prožil v době fašismu, byl jako u vytržení, jak jsou zdejší jeho vrstevníci vzdělaní, jak znají jazyky, jakou máme úroveň medicíny a jak pěkně se lékaři chovají k pacientům. Považoval to za výdobytek socialismu. Až dodatečně si uvědomil, že to bylo úplně jinak.
Dlouhou dobu jste žila v Itálii. Co vám dal tamější pobyt?
Předně musím vysvětlit, jak jsem se do Itálie dostala. Začátkem 70. let firma, pro kterou můj muž pracoval, zrušila zastoupení v Československu, a protože se politická situace u nás stále zhoršovala, rozhodli jsme se, že se odstěhujeme do Itálie. Bylo to vystěhování legální, mohla jsem jezdit domů, ale přesto se mi strašně stýskalo. Pořád jsem měla před očima svého otce, věděla jsem, jak pro něj byla emigrace těžká. Život v italském provinčním městě, bez možnosti nalézt kvalifikovanou práci, bez přátel a bez kulturního zázemí, na jaké jsem byla zvyklá, byl pro mne dost krušný. Žili jsme čtyři z jednoho platu a ještě jsme se velmi zadlužili, když jsme si koupili byt. Rozhodně jsem si nemohla dovolit většinu lákadel, která život v Itálii tenkrát nabízel. Přesto myslím, že mne ten pobyt mimo domov obohatil. Poměrně slušně jsem se zdokonalila v italštině a naučila jsem se něčemu, čemu se u nás doma člověk naučit nemohl - samostatnosti. Život v socialismu se totiž v lepším případě podobal životu v sanatoriu. Samozřejmě žádný velký přepych, ale o všechno a o všechny bylo postaráno, a když člověk dodržoval domovní řád, nemusel mít o nic starost.
A v Itálii?
V Itálii to bylo ze začátku hrozně obtížné, přemoci svou pasivitu a začít se starat sama. Zvlášť když jsem si dělala nostrifikaci diplomu, abych mohla učit. Žádný studijní vedoucí, žádný studijní plán, věděla jsem jen, že mám čtyři zkoušky, z toho dvě seminární (dokonce jsem ani netušila, co to znamená), ale kdy je budu dělat a z čeho se připravím a že se musím včas ke zkoušce přihlásit, to byla jen moje starost; byly to zkušenosti opravdu těžce vydobyté. Ale jak byly cenné, to chápu teprve teď, když kolem sebe vidím spoustu lidí, kteří jdou na úřad a bojí se zaklepat, aby nerušili
, mají strach ze samostatnosti a jakékoli osobní odpovědnosti a pořád doufají, že ti nahoře
(vláda, obecní úřad, nadřízení, bytové družstvo atd.) všechno rozhodnou za ně a vyřeší, a pak jsou zklamáni, když to nefunguje.
Vrátila jste se na počátku 80. let, kdy váš manžel dostal opět nabídku pracovat v Čechách. Neodrazovalo vás, že se vracíte do totalitního režimu?
Je to zvláštní, ale ne. Já jsem sem jezdila na prázdniny a měla jsem dojem, že vím, jak to tu chodí. Přátelé mě varovali: nevracej se, tady se to strašně změnilo. Myslela jsem si, že se to týká spíš ekonomické situace, a to mě nelekalo, v Itálii jsem také musela šetřit. Až teprve když jsem začala znovu pracovat, došlo mi, že moje představa byla naivní. Poznala jsem, že většina lidí si ani neuvědomuje, jak se změnili oni sami. Natolik se smířili s poměry, že jim šlo především o to, aby mohli žít pohodlně a bez problémů. Režim nabízel svým vyvoleným spoustu nadstandardních vymožeností a lidé, místo aby kritizovali různé nespravedlnosti, se snažili proniknout do řetězců různých výhod a protekcí.
Když váš otec odešel poprvé do emigrace, byly vám tři roky. Pamatujete se na něj zřejmě víc z let poválečných. Co pro vás znamenal?
Seznámili jsem se skutečně až v červnu 1946, kdy přijel z USA, aby se zúčastnilI. sjezdu českých spisovatelů. Pro mne to byla láska na první pohled, ale víceméně beznadějná. Hostovský nepatřil k starostlivým tatínkům a po šesti letech emigrace toužil po společnosti svých intelektuálních přátel a lidí, s nimiž měl společné zájmy. Málokdy jsem ho měla sama pro sebe. V době mého dětství jsme se setkali naposled o Vánocích 1948, kdy se objevil na skok v Praze z Norska, kde pracoval na velvyslanectví. Pak emigroval. Poznali jsme se lépe, teprve když jsem dorostla a mohla mu být rovnocenným partnerem. Od roku 1956 až do jeho smrti jsme si pravidelně dopisovali a tato naše korespondence pro něj po léta představovala jediný kontakt s domovem. Podrobněji jsem o tom napsala v článku Můj pen-friend E. H. (Literární noviny č. 14, 4.7.1990). Za celou tu dobu jsme se setkali jen dvakrát, o Vánocích v roce 1964a v červnu 1966, před jeho návratem z Dánska do USA. Zvláště při mé druhé návštěvě jsme se sblížili. Díky své profesi a prostředí, v němž jsem se pohybovala, jsem pro něj reprezentovala svět, který miloval a který zvláště v Americe zcela postrádal.
Zmínila jste se, že pro vašeho otce byla emigrace těžká. Stýskalo se mu?
Strašně. Když šel podruhé do emigrace, věděl, do čeho jde, šel nerad, nesnášel postavení exulanta a nakonec se mu stal údělem. Dokud žil v New Yorku, bylo to ještě dobré - pracoval ve Svobodné Evropě, měl tam spoustu kamarádů. Ale když se narodil syn Paul, přála si jeho žena, aby se odstěhovali na venkov. Otec tam byl ale strašně izolovaný, neměl s kým mluvit česky, a tak si po čtyřech letech vymyslel, že přesídlí do Dánska, kde měl přátele, vzdálené příbuzné a známou překladatelku. I když to nebylo doma, přece jen to byla Evropa a otec se tu cítil dobře. Jenže asi po roce se manželka zhroutila. Nemohla žít bez Ameriky a bez své rodiny. A tak se zase vrátili.
Nechtěl se v 60. letech váš otec podívat domů?
Já jsem mu to strašně doporučovala. Myslela jsem si, že by mu prospělo, kdyby se setkal se starými kamarády, a současně jsem doufala v léčbu šokem: až pozná, co to je reálný socialismus v praxi, přejde ho veškerá nostalgie. On se ale bál. Teprve v roce 1968 se konečně rozhodl. Měl přijet sám, v září. Už nepřijel. V roce 1973, to už byl vážně nemocen, plánoval svou poslední cestu do Evropy. Chtěl začít právě u nás v Itálii. Ale v den jeho narozenin ho odvezli v bezvědomí do nemocnice a 14 dní nato zemřel.
Jaké podle vás zaujímá Hostovský místo v kontextu české literatury?
Zařadit Hostovského do kontextu české literatury není snadné. Hostovský začal publikovat v polovině dvacátých let s generací spisovatelů v průměru o deset let starších, než byl sám, a publikoval plných pětačtyřicet let. Takže jeho předválečná tvorba v mnohém navazuje na Čapkovy Trapné povídky, souzní s Olbrachtem (Podivné přátelství herce Jesenia), s mladistvým Karlem Konrádem a Františkem Kubkou a při vší rozdílnosti má leccos společného i s tvorbou Jana Čepa. Hostovského válečné romány, které svým klasicismem
připomínaly americké kritice E. A. Poea, jsou moderní psychologické prózy zcela odlišné od domácí okupační tvorby nejenom tím, že reflektují emigrantskou tematiku, ale i svým jazykem. I když se Hostovský v době své druhé emigrace nemohl neinspirovat moderní americkou literaturou, zůstává stále svůj a hrdinové jeho psychologických próz plných napětí, tajemství a náznaků nacházejí vnitřní rovnováhu návratem ke kořenům a díky porozumění blízkého člověka.
Jste editorkou Hostovského sebraných spisů. Jak se vám práce daří?
Vydávání spisů Egona Hostovského jsem se ujala po smrti Reginy Hostovské v roce 1993, kdy mi její syn Paul, který po matce zdědil veškerá dědická práva, dal plnou moc. Původně jsme plánovali ukončit vydávání všech 12 svazků v jubilejním roce 1998, ale to jsme byli ještě naivní optimisté: majitel nakladatelství ERM pan Mikyska počítal, že jednotlivé svazky bude prodávat po 97 korunách a že hlavními odběrateli budou knihovny. Podařilo se mu vydat 4 svazky, o další se podělilo nakladatelství Akropolis s Nakladatelstvím Franze Kafky. Teď začátkem roku má vyjít desátý svazek, takže snad do konce tisíciletí bude všech 12 svazků venku.
Našly se nějaké neznámé rukopisy?
Poslední, co Hostovský napsal, byla divadelní hra Osvoboditel se vracíz poloviny 60. let a novela Epidemie z roku 1970. Obě práce vydalo půl roku před Hostovského smrtí nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem. Ve výtisku, který mi otec poslal, je dedikace: Oleně své dvě labutí písničky táta. Od Paula mám rukopis Epidemie a nějakou korespondenci z posledních let. (Rukopisy některých knih vydaných v období druhé emigrace věnovala Regina Hostovská jakési americké univerzitě.) Až dokončím vydávání Spisů, předám veškeré materiály Památníku písemnictví. Své dopisy od otce a vůbec žádnou korespondenci publikovat nehodlám. Je příliš soukromá. Ostatně on sám ve své poslední vůli vyslovil přání, aby se nic z jeho korespondence nezveřejňovalo.
Jaká je vaše účast na ceně Egona Hostovského?
Žádná. Cenu udělovala od roku 1974vdova Regina Hostovská a po její smrti syn Paul. Momentálně je ale ve finanční tísni a napsal mi, že uvažuje o prodeji obrazů po rodičích, aby mohl cenu dále financovat. Já osobně se domnívám, že jeho matka i on jakožto soukromníci a američtí občané udělali pro českou literaturu dost, a nenajde-li se žádná instituce, která by se místo nich této bohulibé činnosti ujala, bude asi nejlepší udělování ceny Egona Hostovského letos ukončit. Tento svůj názor jsem sdělila Paulovi, Obci spisovatelů i členům jury. Zatím se nikdo nevyjádřil.
Tisk
