Krátce po skončení 2. světové války si začali dva emigranti vyměňovat dopisy na téma Německo. Prvnímu z nich, Hermannu Brochovi, proslulému rakouskému židovskému spisovateli, autorovi románů Náměsíčníci, Smrt Vergiliova aj., se podařilo z Rakouska odejít v roce 1938. Druhý, německý atifašista Volkmar Zühlsdorff, odešel z Německa už dříve; od r. 1935 působil v USA jako spolupracovník Huberta zu Löwensteinav organizaci American Guild for German Cultural Freedom, která podporovala intelektuály uprchlé z Německa a Rakouska. Jejich dopisy vyšly česky pod názvem Dopisy o Německuv nakladatelství ERM v Praze roku 1996.
Co činí jejich korespondenci tak poučnou a hodnou připomínky? Přou se v ní dva Hitlerovi odpůrci, které osud zavál do americké emigrace, o minulost, přítomnost a - především - budoucnost Německa.
Jeden je šedesátiletý židovský uprchlík, který se nedokáže smířit s myšlenkou na návrat do Rakouska nebo Německa a neskrývá svou skepsi vůči bývalé vlasti, píše v předmluvě ke knize Paul M. Lützeler, druhý je muž kolem pětatřiceti, který jako - sotva plnoletý - německý mladík se Schillerem v srdci a výmarskou ústavou v hlavě bojoval proti nacionálnímu socialismu a nyní, po třinácti letech, je celý žhavý pomáhat při vzkříšení Německa, o němž věří, že si vzpomene na prvky své demokraticko-republikánské tradice. Oba smýšlejí antifašisticky a demokraticky, ale původ, věk, životní zkušenosti a temperament mezi nimi časem rozevírají nepřekonatelné propasti, které se ještě prohlubují po Zühlsdorffově návratu do Německa.
Číst tyto dopisy dnes, po více než padesáti letech, je stále zajímavé i poučné. A znepokojující. Právě snaha toto období uzavřít a jeho problémy odkázat historii ukazuje (naposled v souvislosti s projevem Martina Walsera při přejímání Ceny německých knihkupců a rozporuplnými reakcemi na něj), o jak živé a přes všechnu snahu nezodpovězené otázky se zde jedná.
Zühlsdorff - Brochovi, 2. 8. 1945
[...] Proto také při pohledu na úplné zpustošení Německa žije usilovná snaha učinit všechny Němce odpovědnými za koncentrační tábory (pokud možno včetně těch statisíců, které v nich samy byly); neboť jestliže nejsou všichni zločinci, je bezmeznost vlastního provinění nesnesitelná. [...]
Ale pokud jde o náš návrat: moc nevěřím tomu, že musíme mít skrupule, protože by naše přítomnost snad bránila dřívějším národním socialistům v lítosti. Neboť oběti
, copak to znamená, oběti
? Před válkou - ano, snad; protože léta v cizině jsou trpká. Ale dnes? Dnes, kdy Evropa, a především Německo trpělo jako zřejmě žádný jiný národ v dějinách; vydáno na pospas nešlechetnému vítězi, ohrožováno hladem a epidemiemi, okradeno o území za Odrou; dnes, kdy 9 milionů Němců vyhnaných z východu táhne po silnicích, vykázáno s 10 kilogramy majetku - dnes chcete, aby tito lidé v nás, kdo jsme válku fyzicky nepocítili, kdo jsme se vymanili z tvrdosti nacionálně socialitického režimu a po celá tato léta žili a ještě žijeme poměrně ve svobodě, aby v nás viděli oběti? Nedokážu si to představit; ta idea mi připadá příliš groteskní. Spíše se obávám, že si často budeme muset vyslechnout opak. A to je právě jeden z důvodů, proč bychom se měli co nejdříve vrátit - abychom sdíleli bídu a nouzi od prvního možného okamžiku.
Broch - Zühlsdorffovi, 9. 8. 1945
Milý Volkmare, ne, špatně jste mě pochopil: přece bych sám sebe neoznačoval za oběť
; naopak, jsem Hitlerovi za své vyhnání (dokonce i za předchozí věznění) velmi vděčný, neboť to už něco znamená, když člověk v mém věku smí začít nový
život v pravém smyslu slova. Za svou osobu bych nic z toho nechtěl postrádat.
Avšak neosobně vzato jsem oběť. A sice jako Žid. Snad Vás udiví, že problém židovství tak zdůrazňuji - podivoval jste už mé poznámce v posledním dopise - ale nedělám to ze zaujatosti, nýbrž po velmi zralé úvaze.
Na židovském problému se totiž ukazuje vina
německého národa: plných dvacet let Němci naprosto lhostejně sledovali zcela idiotské štvaní proti Židům a díky téhle bestiální lhostejnosti se stali pochopy bestiálně systematického masového vraždění. Vidíte, že nemluvím o politice (přestože na Ludendorffovi je možné vidět, jak spolu válečný zločin a zločin obecně souvisejí), mluvím o zločinu obecně, totiž o zločinu, který byl prováděn v ghettech. Každý Němec, který nebyl v koncentračním táboře - a dokonce i leckterý koncentráčník - je přinejmenším podezřelý, že lhostejností napomáhal k vraždě.
Tu vinu by okolní svět neměl smývat. Lhostejnost (a zvlášť vůči Židům) je obecnou lidskou vlastností. Ale německý národ - a v tomto ohledu smýšlím velmi rasisticky - tento v dobrém i zlém nejextrémnější národ západní Evropy se opět projevil jako zápalné zrcadlo světového ducha: jak jsem slyšel v nacistickém rozhlase, naučil prý jiné národy orlímu letu
.
Zühlsdorff - Brochovi, 19. 8. 1945
Milý Hermanne, upřímně řečeno jsem Vaším dopisem zděšen. [...] Dokonává jedna z nejpodlejších válečných lží - lež, že v Německu nebyl proti Hitlerovi žádný odboj,
píše dnes list Neue Volkszeitung, kterému rozhodně nelze vyčítat nacismus ani antisemitismus. A nejen v koncentračním táboře, kterým podle odhadu prošlo několik milionů Němců (a to už je několikanásobek celkového počtu Židů v Německu). Skutečně byste obviňoval z napomáhání k vraždě
německé biskupy a duchovní, kteří před Hitlerem a stejně tak i potom pranýřovali a zatracovali antisemitismus,a vydávali se tak v nebezpečí života? A sociální demokraty a členy všech ostatních stran, kteří nepřišli do koncentračních táborů? A mučedníky 20. července 1944, kteří uprostřed války zorganizovali spiknutí proti režimu a za své hrdinství zaplatili životem? A široké vrstvy, které nikdy nebyly a ani se nestaly nacionálními socialisty, ševce, pekaře a dělníky, kteří nikdy žádnému Židovi nezkřivili vlas na hlavě a o antisemitismu nechtějí ani slyšet?
Broch - Zühlsdorffovi, 21. 8. 1945
Co se stalo v Německu, může se stát všude, ale protože se to nejdřív stalo v Německu, musí se začít se změnou světa nejdřív v Německu. A proto píši, jak správně předpokládáte, pro Německo.
Židovský problém při tom všem není okrajový, nýbrž ústřední, právě proto, že existuje všude (a dokonce je možná rozšířenější než v Německu). To Hitler správně rozpoznal. [...]
Nemluvím teoreticky. Prodělal jsem první pogrom ve Vídni - ze zvědavosti, žízně po vědění a taky zřejmě ze zcela prostého živočišného neklidu jsem se odvážil na ulici a pozoroval reakci Vídeňanů, kteří jistě všichni nebyli nacisté. Slyšel jsem jen lhostejná klišé: Když se kácí les, létají třísky
, Nevinní holt musí trpět s vinnými
, Nejdřív byli nahoře oni, teď jsme my; tak to zkrátka ve světě chodí
. Ani to všechno nebylo míněno zle; je to prostě stanovisko průměrného člověka a nikdo mi nenamluví, že to někde v Německu bylo jiné. O sviňárnách, kterých se dopouštěli horliví profesoři a docenti na univerzitách, když vytlačovali své židovské kolegy, o všech těch případech, o nichž až do detailu vím, chci raději zcela pomlčet.
Nikdo nebude popírat, že vedle toho existovali i jiní, že sporadicky pracovala i tichá opozice, ale ani to, že se projevila teprve tehdy, až bylo příliš pozdě.
Zühlsdorff - Brochovi, 29. 10. 1945
Ale protože je důležité konat svou povinnost, dokud je člověk tady (tj. v USA): proto jsem chtěl původně říci, zda by se neměl podniknout pokus vyzvat Židy k pomocné akci ve prospěch hladovějících a vyhladovělých německých dětí, jak ji připravují kvakeři, protestanti a katolíci...
Broch - Zühlsdorffovi, 5. 11. 1945
Milý Volkmare, Váš nápad s pomocnou židovskou akcí ve prospěch německých dětí vyžaduje etický postoj, který by snad - samozřejmě jen snad - mohl významně přispět k odbourání antisemitismu, a proto bych ho, nehledě na nedostatek času a přetížení, okamžitě aktivně podporoval, kdybych ho považoval za proveditelný. Je ale zcela neproveditelný. Žid není nadčlověk, a uprchlík, k němuž by se výzva vztahovala především, už vůbec ne. Má-li tak vysokou úroveň morálky a je natolik probuzen, že - i když si horko těžko vybudoval novou existenci - vydá část svých příjmů na dobročinné účely, pak to nepochybně bude na účely židovské, a nikoli německé, neboť židovská bída v Evropě - tak bude bezpochyby argumentovat - není menší než bída Němců, kteří koneckonců všechno způsobili.
Zühlsdorff - Brochovi, 25. 2. 1946
Vidíte, stále se ještě znepokojeně díváte do Yorkville a spatřujete v něm ohnisko zdejšího fašismu (týká se USA), kterým jistě jednou byl. Ale dokonce i kdyby tomu tak ještě bylo (nedávno jsem tam byl a myslím, že lidé jsou mnohem spíš proněmečtí než pronacističtí), nemají vůbec žádnou moc ani vliv a skuteční fašisté (a ti nenosí žádné hákové kříže), kteří dneska moc mají, jsou úplně někde jinde. Čtrnáct let jsme pranýřovali nacionální socialisty, ale dnes leží na zemi, rozbiti jako sotva kdy nějaký režim. A dnes se kolo otočilo. Dnes už nejsou obětí Poláci a Židé, nýbrž Němci, a to většinou bez rozdílu politického přesvědčení. Když se dělo bezpráví Židům a Polákům (a Němcům!), pozvedli jsme hlas; a dnes, kdy se děje Němcům, máme mlčet. Prohřešit se na spravedlnosti? [...]
Odpusťte, milý Hermanne, že to je tentokrát tak dlouhé, ale musíme si porozumět. Protože jde o smysl exilu. Nemůžeme zabránit tomu, co se děje, stejně jako jsme nedokázali zadržet nacionální socialismus. Ale i když budeme akceptovat třeba jen sebemenší maličkost, nebo ji dokonce budeme schvalovat, nebo třeba jen mlčky trpět, co jsme u nacionálních socialistů odsuzovali, pak všechno, co jsme řekli a udělali, ztratí se zpětnou platností cenu a třináct let dobrovolného vyhnanství nemělo smysl.
Broch - Zühlsdorffovi, 8. 3. 1946
A teď hned o pár bodů dál: domnívám se, že Yorkville podceňujete, nebo jste si tam hákových křížů na zdech nevšiml. Nemyslím, že jsem v tomto ohledu přecitlivělý; naopak, připouštím, že v Yorkville je mnohé prostě sentimentalita vlasti
. Ale v roce 1941 jsem se tam díval na vítěznou oslavu pádu Paříže a vím, jak snadno a jak daleko se kyvadlo vychýlí, když se do něj sebeméně ťukne. Buďte ujištěn, že to není žádná specificky německá vlastnost; člověk, a zvlášť když je v davu, tak prostě reaguje. Co je dnes Yorkville, může být zítra celá země.
Zühlsdorff - Brochovi, 21. 11. 1946
Milý Hermanne, teď jsme tedy zase uprostřed Německa a sotva Vám mohu vylíčit, jak jsem šťastný. [...] Protiklad kruté bídy, utrpení a tělesného strádání na jedné straně a čistoty a jasu duchovna a rozkvětu křesťanských vlastností, bratrské lásky, radostné trpělivosti a pohrdání veškerým pozemským majetkem na straně druhé je velmi otřesný a zároveň velmi vznešený a člověka naplňuje radostí, odvahou a nadějí a nesmírně velkou láskou k tomuto národu. Přál bych si, abyste byl s námi při první velké mši v Německu, v polorozbořeném kostele svatého Jana plném lešení a stavebního nářadí a ohroženém zřícením, ledově chladném - a přece do posledního místa zaplněném lidmi v jejich nejlepších šatech, a stejně mnozí z nich byli otrhaní, vyzáblí a poznamenaní starostmi, muži, děti a ženy zpívající pevnými hlasy latinskou mši! V těch lidech je živá oddanost Bohu a silná víra a na nich zřejmě spočívá nezničitelná životní síla: nikdy nebyl německý národ větší, krásnější, ušlechtilejší než právě teď ve své hluboké opuštěnosti a ponížení. A také proto, na základě této duchovní svobody, pevně věřím, že jakmile jednou padnou nekřesťanská pouta, bude obnova kráčet velkými kroky kupředu.
Broch - Zühlsdorffovi, 15. 3. 1947
Milý Volkmare, díky za Váš hezký dopis, který právě došel. Dovedu se vžít do pohnutí, jež pociťujete v domovské krajině, a skoro se stydím, uvědomuji-li si odvahu, která Vás všechny naplnila, když jste se rozhodli, že pojedete na druhou stranu, abyste tam národu pomohli při obnově. Hluboké vnitřní uspokojení, které z Vašich řádků hovoří, je oprávněné.
Něco samozřejmě ve Vašem líčení i v Hubertových zprávách postrádám: kde jsou nacisti? Jsem totiž přesvědčen, že existují stejně jako dřív. Nemluvím o militantních organizacích, které jistě pracují, nýbrž o všech těch lidech, které každý den potkáváte a kteří Hitlera následovali a dnes už na to zapomněli. Neboť paměť člověka je neuvěřitelně krátká, zvláště pokud jde o jeho omyly a špatnosti, a proto se neustále dokáže sám obelhávat: z toho množství dobrých a slušných lidí, které dnes potkáváte, byla podle mého názoru víc než polovina dobrých a slušných křiklounů Heil Hitler, a dnes už nevědí, že jimi byli.
Zühlsdorff - Brochovi, 27. 5. 1947
Ptáte se mě: kde jsou nacisti? Že političtí a vůdcové jsou zčásti oběšeni a zčásti ve vězení, to víte. Skupina lidí, kteří se dopustili zločinu, je nebo bude postavena před soud. Za třetí je pak asi 40 tisíc lidí, kteří jsou v táborech. Za čtvrté několik.milionů, mezi nimi všichni členové strany, přijde před okupační úřady pro denacifikaci a bude potrestáno nebo osvobozeno. Ale jestli Vám dobře rozumím, nemáte na mysli všechny tyhle. Vy myslíte ty, kteří nebyli nacisty, tj. nebyli ve straně ani v žádné jiné nacionálně socialistické organizaci - bývalé sociální demokraty, německé národovce, lidi ze středu atd.
Ale ti jsou jiní. Hitler po nich dupal, pak se přes ně převalily hrůzy války, porážky a následující bída a nic z toho nezůstalo beze stop. Národy jsou vedeny dějinami tak, že tím, co prožijí a na vlastní kůži zjistí, se učí, a tato bezprostřední zkušenost je pravděpodobně jedinou cestou, jakou se učí. Když jsem se vrátil do Německa, samozřejmě jsem si položil otázku, zda by měl národní socialismus nějakou šanci, kdyby okolnosti dovolily, aby ještě jednou zavládl. Dnes jsem došel k přesvědčení, že nemá naději, a nejméně mezi mládeží. Je vyhaslý a vypálený a žádné snahy, ať přijdou odkudkoli, ho nebudou s to probudit k životu.
Broch - Zühlsdorffovi, 5. 7. 1947
Samozřejmě s Vámi souhlasím, kdo má hlad, má jen málo smyslu pro etické problémy. [...] Ale vůbec nevěřím - v tom se právě neshodujeme - že je nacismus zevnitř vypálen. Dokonce i když člověk přizná, že Hitlerova metoda byla výběrem hanebnosti, rozdíl mezi zcela hanebným a polohanebným není tak strašně velký; je bohužel strašně malý. Předpokládám, že jste četl Kogonův Staat SS. Považuji tu knihu za korektní jak v prezentování faktů, tak i jejich následků. A něco takového se tak snadno nevypálí. To by se muselo operovat i ve zdravém, tedy nejen v Německu (kde se navíc operuje idiotsky), nýbrž na celém světě. A stejně málo, jako si jednotlivý Němec uvědomuje, jak velmi je zamořen hitlerismem, to ví jednotlivec kdekoli na světě. A proto stále znovu vyvstává před Hubertovými zprávami moje otázka: Kde jsou nacisti? Kde je nacistický duch? Neboť nic z toho v nich není ani naznačeno, a právě zde, právě v německy psaných amerických novinách by to muselo být ujasněno. Neboť i kdyby se Němci v důsledku bezprostředního strašlivého zážitku měli něco naučit - což právě také nepovažuji za jisté - tady na druhé straně se určitě ještě nikdo nic nenaučil.
Tisk
