Šestnáctého března 1998 vydala vatikánská Papežská rada pro jednotu křesťanů (přesněji řečeno jejíVýbor pro náboženské vztahy s Židy) pod vedením kardinála Edwarda Idrise Cassidyho dosud nejrozsáhlejší dokument týkající se nacistické genocidy Židů za druhé světové války.
Dokument je nazván Vzpomínáme, zamyšlení nad šoa. Text o rozsahu přibližně 300 řádek je rozdělen do pěti částí. V úvodní, nazvané Tragédie šoa a povinnost vzpomínat, je mj. citován apoštolský list Jana Pavla II. z listopadu 1994: Nyní, v době, kdy se uzavírá druhé milénium křesťanství, by si církev měla naléhavěji uvědomovat hříšnost svých dětí a vzpomínat na všechna období v historii, kdy opustili ducha Krista a jeho evangelia...
Je zde definován pojem šoa jako jedné z nejzávažnějších skutečností historie 20. století
. K této strašlivé genocidě [...] nemůže zůstat nikdo lhostejný, a ze všech nejméně církev, kterou poutá k celému židovskému národu velmi úzký svazek duchovního příbuzenství a schopnosti nezapomínat na minulé nespravedlnosti. Vztah církve k židovskému národu se liší od vztahu k ostatním náboženstvím. Ale toto není jen záležitost vzpomínání na minulost. Společná budoucnost Židů a křesťanů žádá, abychom pamatovali, že ,neexistuje budoucnosti bez paměti'. Historie sama o sobě je memoria futuri.
Druhá část Na co musíme vzpomínat se zabývá povahou šoa. Pravého poznání této tragédie nelze docílit jen prostřednictvím odborných prací, ale též skrze morální a náboženskou paměť
, již mají pěstovat především křesťané.
Třetí část, nazvaná Vztahy mezi Židy a křesťany, shrnuje v obecné rovině křesťansko-židovské vztahy od raných dob církve do 20. století. Znovu je citován Jan Pavel II. V křesťanském světě - netvrdím, že na straně církve jako takové - se příliš dlouho šířily mylné a nespravedlivé výklady Nového zákona vzhledem k židovskému národu a jeho údajné vině. Tyto interpretace rozsévaly nepřátelské pocity vůči Židům a byly naprosto a definitivně odmítnuty Druhým vatikánským koncilem.
Dokument se v této části zmiňuje o odmítavé reakci některých německých katolických duchovních na národní socialismus (pastýřské listy biskupů v Bavorsku, kolínské a freiburské oblasti, vystoupení kardinála Fauhabera a děkana berlínské katedrály Bernharda Lichtenberga, který po křišťálové noci
vyzval k veřejným modlitbám za Židy a později zahynul v Dachau). Jsou zde připomenuty také apoštolské dopisy papežů Pia XI. (květen 1937, září 1938) a Pia XII. (říjen 1939).
Čtvrtá část Nacistický antisemitismus a šoa upozorňuje na rozdíl mezi anitisemitismem jako rasovou teorií (jež stojí proti učení církve o rovnosti lidských ras
) a antijudaismem, přetrvávajících pocitech nedůvěry a nepřátelství vůči Židům, jimž se provinili také křesťané
. Šoa byla dílem moderního pohanského režimu,
praví se v dokumentu. Jeho antisemitismus nekořenil v křesťanství a při prosazování svých cílů se neváhal postavit ani proti církvi a pronásledovat její členy.
Následuje otázka: Ale můžeme se ptát, zda nacistická perzekuce Židů nebyla usnadněna protižidovskými předsudky vštěpovanými do myslí a srdcí některých křesťanů. Učinily tyto pocity křesťany méně citlivými, nebo dokonce lhostejnými k perzekucím Židů národními socialisty po jejich uchopení moci?
Na tuto otázku neexistuje obecná odpověď, musela by se řešit případ od případu, odpovídají autoři prohlášení. V této části rozebírají také skutečnost, že mnohé západní země s křesťanskou tradicí, včetně některých států v Severní a Jižní Americe, byly více než zdrženlivé otevřít své hranice perzekvovaným Židům
. A další otázka: Pomohli křesťané skutečně vždy tam, kde mohli, všem pronásledovaným, a především perzekvovaným Židům?
Odpověď: Mnozí ano, ostatní nikoli.
Mezi těmi, kdo pomáhali, je zmiňován také papež Pius XII. - dosud obecně pokládaný spíše za kontroverzní postavu válečné historie - který osobně nebo prostřednictvím svých zástupců zachránil stovky tisíc židovských životů
. (V poznámce se pak dokument podrobně zaobírá uznáním, jež židovští představitelé projevili Piu XII.)
Dokument konstatuje: Duchovní rezistence a konkrétní skutky však až na činy některých odvážných mužů a žen nebyly takové, jaké by měli projevit následovníci Krista.
V závěru čtvrté části vyjadřuje politování nad chybami a selháními těchto synů a dcer církve
a kromě židovské tragédie připomíná též utrpení dalších pronásledovaných menšin: genocidu Arménů a cikánů, nesčetných obětí na Ukrajině ve třicátých letech, pronásledovaných v Americe, Africe a na Balkáně, milionů obětí totalitních režimů v bývalém Sovětském svazu, v Číně a Kambodži
.
V závěrečné části, nazvané Společný pohled na společnou budoucnost, je vyjádřena lítost nad chybami synů a dcer církve ve všech časech
a přání, aby mezi Židy a křesťany byl navázán nový vztah, v němž by nebyly stopy po antijudaismu mezi křesťany a protikřesťanskými pocity mezi Židy
, ale byl by ve znamení vzájemného respektu lidí, kteří vyznávají Stvořitele a mají ve svých vírách společného otce Abrahama
.
První ohlasy
Vatikánské prohlášení přijala kladně židovská obec v Polsku, která vítá především jeho výzvu k porozumění mezi Židy a křesťany, dále italská židovská obec, rabín James Rudin z American Jewish Committee aj. Mnohem častěji však první reakce z židovské strany vyjadřují rozčarování, nebo přinejmenším rozpaky.
Den po vydání dokumentu zasedal v Praze Výbor konference evropských rabínů, který k němu vyslovil stručné (a prozatímní) stanovisko: Toto prohlášení, které vyjadřuje pocity lítosti katolické církve a vyzývá své následovníky, aby se káli za mlčení církve během druhé světové války, nemůže odčinit dlouhá staletí útlaku, inkvizice a pronásledování, jež vyvrcholily za holocaustu. Vyjadřujeme své zklamání nad skutečností, že Vatikán nepřijal odpovědnost za staletí pronásledování židovského národa. Zároveň však uznáváme význam tohoto prohlášení jako prvního kroku správným směrem. Konference evropských rabínů se bude vatikánským prohlášením hlouběji zabývat na zasedání všech svých členů v květnu v Milánu.
"
Kromě oficiálního prohlášení formulovali představitelé Výboru evropských rabínů svá osobní stanoviska: Vatikánskému dokumentu vyčítají přílišnou obecnost, to, že se konkrétně nezmiňuje o dvou velkých dějištích pronásledování Židů v historii: Polsku a Španělsku. Vyjádřili také lítost nad skutečností, že Vatikán dosud oficiálně neuznal Izrael jako stát Židů a Jeruzalém jako jeho hlavní město a že při reflexi minulosti nepodniká také faktické kroky, v tomto případě zpřístupnění archivních materiálů dokládajících činnost církve v době šoa.
Své rozčarování nad dokumentem vyjádřili také další představitelé židovské strany. Bývalý izraelský vyslanec ve Vatikánu Jicchak Minervi: Veškerá odpovědnost je přesunuta na náboženskou obec. Je hozena na ,některé křesťany', zatímco církev a její instituce zůstávají nedotčeny.
Vrchní aškenázský rabín Izraele, sám přeživší holocaustu, tvrdí, že není pochyb, že včasné jednoznačné odsouzení z Vatikánu mohlo zabránit hrozným věcem, které se během holocaustu udály
. Pochybnosti nad dokumentem, či spíše důsledným uplatňováním jeho prohlášení všemi katolickými duchovními, vyjádřil i tajemník Ústředního svazu židovských náboženských obcí na Slovensku Jozef Weiss. Nelze na jedné straně odsuzovat zločiny, které se v tom období odehrály, a na druhé straně vzdávat hold válečnému státu a jeho vrcholnému představiteli
(narážel tím na fakt, že slovenský metropolita, arcibiskup Ján Sokol sloužil v polovině března slavnostní mši k výročí vzniku slovenského státu).
Pozdě, ale přece
Německé sdělovací prostředky vítají skutečnost, že Vatikán zaujal k protižidovským postojům křesťanů během války konečně stanovisko. Poukazují ale na to, že od první výzvy Jana Pavla II. vypořádat se s tímto problémem uplynulo již jedenáct let. Francouzský deník Le Monde píše: Vatikán po více než půl století připustil, že dva tisíce let nepřátelské výuky vůči národu, který zabil Boha, připravily půdu pro jednu z největších katastrof dějin: pro pokus vyhladit v samém srdci křesťanské Evropy židovský národ, za což zaplatilo životem šest milionů Židů.
Tisk
