Téma Židé v Sudetech je bezesporu dosud značně pomíjenou kapitolou české historie. Pokud se hovoří o Židech na území českých zemí či Československa, pozornost se většinou soustřeďuje na Prahu a na její slavné židovské osobnosti, které dokonce bývají zařazovány mezi slavné sudetské Němce. Stejné je to s projevy antisemitismu: většinou se sledují v pražském prostředí, které ovšem svou národnostní strukturou bylo oproti ostatním obcím zcela netypické. (Od poloviny 19. století tvoří Židé vždy méně než 2 % obyvatel Čech, přičemž v Praze se k židovskému vyznání hlásilo na přelomu století již téměř 3 %, v roce 1921 téměř 4 % a v roce 1930 přes 4,6 % obyvatel.) Výjimku ve zpracování této problematiky tvoří záslužná práce Rudolfa Wlascheka Židé v Čechách, jež si však žádá některá upřesnění, práce Petra Heumose o československé emigraci a studie Evy Hahnové, jež především upozorňují na skutečnost, že v rámci česko-německého stýkání a potýkání se zapomíná na významnou židovskou populaci, jejíž intelektuální výkony si ovšem rády započítávají obě strany
.
Jakou podobu měl antisemitismus v Sudetech? Existoval zde rasový antisemitismus? Do jaké míry zde nacházely odezvu antisemitské ideály, pregnantně formulované v 19. století? Položíme-li si tyto otázky, musíme sledovat především programy jednotlivých politických stran a jejich rezonanci v česko-německém prostředí až do podepsání Mnichovského diktátu a odstoupení Sudet.
Byl agresivní antisemitismus do Sudet zanesen až z nacistického Německa, nebo bylo možno - alespoň místy - navazovat na domácí tradici
? Odpověď na tuto otázku není tak snadná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Útěk i vyhnání ze Sudet na konci 30. let, stejně jako hořící synagogy o křišťálové noci jsou již výsledkem určitého procesu. Zkusme se proto nejprve vrátit k počátkům moderního antisemitismu.
Schönerer a jeho stoupenci
Antisemitismus v českých zemích - a to na české i německé straně - se vybíjel často skrytě v národnostních střetech a potyčkách. A třebaže se Praha mohla pochlubit působením jednoho z významných teoretiků antisemitismu Augusta Rohlinga, živnou půdou pro formulaci antisemitských myšlenek se pro české prostředí stala Vídeň. Z hlavního města monarchie, především z jeho univerzity odcházeli teoreticky připravení
antisemité do svých domovů či působišť, kde často našli vhodné prostředí pro šíření svých pochybných teorií. Tuto skutečnost potvrzují např. memoáry Stefana Zweiga, který patřil k napadaným, ale na druhé straně třeba zápisky jinak bezvýznamného lékaře Adama Markgrafa z Kynšperka nad Ohří, který se v univerzitní aule rád oháněl židovskou potěchou
- holí s bronzovou hlavou Georga von Schönerera.
Rakouský politik Georg von Schönerer (1842-1921) byl roku 1873 zvolen do říšského sněmu, kde se připojil k levicovým radikálně-demokratickým nacionalistům. Proslavil se svými populisticky protihabsburskými a antiklerikálními výpady, později zaměřil svou pozornost především na Židy (a z nich hlavně na Rothschildy a kapitalisty): upozorňoval na škodlivou židovskou plutokracii
a její ovládání tisku
. Je - spolu s H. Friedjungem a V. Adlerem - autorem tzv. lineckého stranického programu, jenž představuje kombinaci polosocialistických opatření, sociálních reforem a prušácky orientovaného nacionalismu. Roku 1885 do něj zařadil další bod: Aby mohly být tyto reformy uskutečněny, je nezbytné, aby byl ze všech sfér veřejného života odstraněn židovský vliv.
Schönerer propagoval německou nadřazenost a ideál velkoněmectví, i za cenu zničení Rakouska. A měl úspěch. Výsledky voleb v roce 1891 komentovala zklamaná Berta Suttnerová takto: Všichni alespoň napůl moudří lidé Rakouska, myslím tím všechny svobodné a jasně myslící..., prohráli jsme... Rakouská vláda měla obavy ze spojení německých antisemitů s jejich českými kolegy, zvláště když se již roku 1892 sešel v Praze český antisemita Březnovský s rakouským antisemitským poslancem Ernstem Schneiderem. Národnostní rozpory však byly hlubší, a tak ke spojení nedošlo.
Schönererovo hnutí v této době ještě stále sílilo, jeho významným centrem se stalo Chebsko. O schönererovských shromážděních a potyčkách se sociálními demokraty vypovídá zmíněný Adam Markgraf: V létě roku 1895 bylo do Kynšperku nad Ohří, kde jsem od roku 1891 vykonával svou lékařskou praxi, svoláno především mojí zásluhou velké shromáždění na podporu Schönerera... Má úloha spočívala v zajišťování a udržování pořádku, což obzvláště v této době nebylo tak lehce splnitelné, protože sociální demokraté již byli velice silní a byli i odhodláni jakékoli shromáždění stoupenců Schönerera rozbít a rozehnat... Shromáždění však bylo bohužel vládním komisařem kvůli ostrým protistátním útokům předčasně rozpuštěno. Podobně dopadla shromáždění v Lokti a v Libštejnu u Františkových Lázní, v baště sociálních demokratů: tam došlo k prudkému střetu se sociálními demokraty a sedláky, kteří Schönerera vítali na koních v chebských krojích.
Poslední velký úspěch přinesly Schönererovi volby roku 1901, kdy mu hlasy z Čech a Moravy zajistily 21 míst v říšské radě. Brzy nato se však jeho strana rozpadla a rakouští antisemité se stávali stoupenci klerikální a prohabsburské křesťansko-demokratické strany Karla Luegera.
Hans Knirsch, Hans Krebs, Rudolf Jung a jejich strana
Schönereriánské protižidovské akce působily - zvláště v porovnání s nacionálně socialistickým antisemitismem 30. let - spíše tragikomicky a Schönererova strana skončila v dalších volbách totálním fiaskem. Jeho ideály však přežívaly dál, a to v programech či akcích některých německých i českých politických stran.
Sympatie k Schönererově hnutí sdílela i Deutsche Arbeiterpartei (DAP). Jejímu založení předcházel první dělnický kongres, který se sešel v Chebu roku 1899 a účastnila se ho celá řada delegátů ze severních Čech. V roce 1904 se pak konal v Trutnově ustavující sjezd DAP v Rakousku. Jejich protižidovský programový náboj převzaly, byť v modifikované formě, po vzniku Československa Deutsche arbeiterpartei (DAP), resp. Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei (DNAP). Současně se posunulo centrum z Chebska na Mostecko a Ústecko. Když byl roku 1918 odhlasován nový program, objevil se v něm kromě jiného požadavek odstranění panství židovských bank nad hospodářským životem
a skoncování s rozbujelou mocí židovsko-kupčického ducha vůbec
. V Čechách získala roku 1911 tato strana 21 951 hlasů, z nich však více než polovinu v sociálně-demokratických okresech Liberec (3927), Ústí nad Labem (3027), Teplice (2798) a Trutnov (1278).
Zakladatelé a vůdci této strany Hans Knirsch a Hans Krebs působili rovněž v severních Čechách, ideolog strany Rudolf Jung na Moravě. Právě Rudolf Jung, který se pokládal za filosofa ovlivněného Düringem, sepsal pro rakouské národní socialisty program: snůšku pouček z Treischkeho, Düringa a Claße, zabalenou do vyhroceného rasismu a antisemitismu. Program vyšel až roku 1919 v Ústí nad Labem a o dva roky později v Mnichově pod názvem Der nationale Sozialismus. Podle zjištění Hermanna Gramla Hitler v roce 1938 prohlásil, že Jungův spisek považuje za první pokus o fomulaci nacionálně socialistického světového názoru a že mu za mnohé vděčí.
Steinherzova aféra
Do nové republiky, kde se rasová nesnášenlivost stala na oficiální úrovni neúnosnou, vstoupila tedy v Sudetech politická strana, jež měla antisemitismus zakotven přímo ve svém programu. Velice záhy přišel okamžik, kdy se mohla projevit: Steinherzova aféra se stala prubířským kamenem antisemitismu. Významný historik Samuel Steinherz (1857-1943, Terezín) byl profesorem na pražské německé univerzitě a měl se díky pravidlu posloupnosti stát rektorem pro rok 1922/23. Za monarchie se takováto delikátní záležitost řešila tak, že rektor, pokud byl židovského původu, dobrovolně
odstoupil. Steinherz se však vzepřel nedůstojné tradici a neodstoupil. Do boje proti židovskému rektorovi vstoupily vedle studentstva právě pohraniční oblasti severních a západních Čech. Kromě sociálních demokratů se k petiční akci připojila řada místních organizací téměř všech ostatních německých politických stran, zájmové spolky a stolní společnosti. Je na místě zdůraznit, že antisemité svůj boj v roce 1922 prohráli a profesor Steinherz zůstal vzdor protestům ve svém úřadě. Stal se tak vůbec prvním židovským rektorem na německy mluvících univezitách. Po roce ze školy odešel a věnoval se především dějinám Židů v Čechách. Byl autorem řady důležitých studií, editorem sborníku Die Juden von Prag (Praha 1925) a všech dílů Ročenky pro dějiny Židů v Československé republice, která vycházela v Praze německy a česky v letech 1929-1938.
Henleinova strana
Antisemitismus na úrovni stranických programů a jednotlivá antisemitská vystoupení 20. let měly sice blíže k velkohubému
schönereriánství 19. století než k nacismu, vytvářely však živnou půdu pro uchycení eliminačních idejí nacionálního socialismu 30. let. Po zákazu DNP a DNSAP se antisemitské ideje přenesly do Henleinovy strany. Řadovým členům této strany, která, jak dokázal Volker Zimmermann, byla utvářena pod vlivem Hitlerovy NSDAP, byl nepochybně bližší protičeský náboj a nelze vyloučit, že někteří byli eliminačním antisemitismem překvapeni či zaskočeni. Základní neznalost obsahu nacionálně-socialistického hnutí ve vztahu k Židům připouští i fascinující deníky drážďanského židovského romanisty Viktora Klemperera. On sám býval touto skutečností, respektive tímto ignorantstvím nevýslovně překvapen. Na vypálení synagogy v Ústí nad Labem vzpomíná zdejší rodačka Gerda Eckeltová: Synagoga byla zničena o silvestrovské noci roku 1938/1939. Když jsem se tehdy o tom dověděla, domnívala jsem se, že se jednalo o nešťastnou náhodu, při níž vypukl požár. Až mnohem později jsem pochopila, že duch antisemitismu nám mladým musel být teprve dodán...
I pokud připustíme, že menší procento obyvatel rasový náboj nacionálního socialismu nevnímalo, nedá se oddiskutovat jedna skutečnost: nejpozději od léta 1938 byli Židé vystaveni pravidelným útokům, provázeným pleněním a násilnostmi. Od září docházelo k takovým útokům masově, především v Krumlově, Opavě, Frývaldově, Chebu, Sokolově, Lauterbachu; města Chomutov a Varnsdorf se již v září 1938 chlubila
, že do říše přicházejí judenrein
, tj. bez Židů.
V srpnu 1938 formulovala židovská pražská obec memorandum k pronásledování Židů Henleinovým hnutím na sudetoněmeckém území. Právě v tomto dokumentu se konstatuje, že se Henlein ve svém dubnovém projevu otevřeně přihlásil k nacionálně-socialistickým myšlenkám třetí říše a že politika jeho strany je jednoznačně protižidovská. Židovská menšina v Sudetech se proto cítila bezprostředně ohrožena: morálně, fyzicky i ekonomicky. Židé jako občané Československa žádali svůj stát o ochranu, aby se nedostali do postavení svých nelidsky diskriminovaných a persekvovaných souvěrců v říši. Henleinův dubnový projev, který memorandum zmiňuje, je oněch známých osm karlovarských bodů, jež bývají prezentovány především ve vztahu k české vládě, potažmo k Čechům. Až příliš samozřejmě se pojímá článek 8 - úplná svoboda přiznání k německému národu a k nacistickému politickému krédu (oficiální zpráva ČTK hovořila o německém světovém názoru), který znamenal vyloučení židovského obyvatelstva ze všech sfér veřejného života.
Odchod Židů ze Sudet
Židé si byli vědomi toho, co pro ně odstoupení Sudet znamená. Počátkem třicátých letech jich v Sudetech žilo zhruba 30 tisíc - v průběhu desetiletí se jejich počet snižoval (některé prameny dokonce uvádějí v roce 1938 necelých 20 000). Do počátku listopadu 1938 se z tohoto území vystěhovalo plných 12 000 židovských obyvatel do vnitrozemí v květnu 1939 tu žil jen zlomek původního počtu (prameny se liší: čísla se pohybují od 1534 do 2683). Ne všem se tento krok podařil. Zachovaly se zprávy (např. Američanů a Angličanů, kteří se snažili pomoci utečencům) o vzmáhajícím se českém odporu proti židovskému přistěhovalectví do vnitrozemí. Část židovských uprchlíků zůstala v zemi nikoho, ocitli se ve zcela bezvýchodné situaci. Vzrostl počet sebevražd.
Namísto závěru stojí za to ještě jednou citovat ze vzpomínek ústecké rodačky Gerdy Eckeltové: Mezi civilním obyvatelstvem bylo jen málo hrdinů, naopak strach o vlastní život byl příliš velký. Chci nyní výslovně vynechat slovo nacisté, jež se dnes běžně používá, protože v tom, co se za ním skrývá, jsme se provinili všichni...
(Text je zkrácenou verzí referátu předneseného na konferenci Židé v Sudetech ve světle historického výzkumu a dobových svědectví v Plzni 19.1.1998; v úplnosti bude publikován v konferenčním sborníku.)
Tisk
