Ztráta domova je pro každého, kdo to prožil, tragédií. Ztratit domov lze několika způsoby: vlastním přičiněním, nezaviněným neštěstím či živelnou pohromou, ale také v důsledku společenských událostí. To poslední je nejhorší, neboť se týká největšího množství lidí a na vině je ideologie. České země byly v tomto století potřikrát svědky tragické situace, při níž jedna část obyvatel posloužila určité ideologii tím, že vyštvala část svých spoluobčanů. Nejprve nacistická třetí říše při obsazení Sudet po Mnichovu přinutila k útěku ty z obyvatel pohraničí, kteří se nechtěli dostat pod Hitlerovu vládu. Brzy potom rasové zákony uplatněné v bývalém protektorátě daly právo nadřazené rase vyvraždit podřadné rasy. Nakonec to byl transfer sudetských Němců, který měl zabránit opakování toho, co se stalo předtím.
Loučení
Ztrátu domova prožívaly všechny skupiny stejně intenzivně. Rozdíl byl snad v tom, že někde přišlo vyhnání náhle, bez předchozího varování, jinde s patřičným předstihem. To ale na věci mnoho nezměnilo. Podstatná byla jiná věc. Po desetiletí, někde i po staletí tu lidé sídlili ve svých obcích, postavili si tu vedle sebe domy a usedlosti, obdělávali svá pole, jejich předci tu odpočívali v rodinných hrobech. Navzájem se znali, ženili a vdávali, bývali spřízněni, chodili společně do kostela, jako děti si spolu hráli a chodili do školy. Najednou museli odejít, najednou představovali pro ty, kteří ve svých domovech mohli zůstat, nepřátele. Mnozí z těchto šťastnějších
se už chystali na to, jak se usídlí v opuštěných domech, jak se zmocní majetku svých sousedů, jak si vezmou jejich opuštěná zvířata.
Ti, kteří museli opustit své domovy a měli čas, loučili se s tím, v čem bydleli. Zvažovali, co si vezmou s sebou a co tu musí zanechat. Stále se vraceli k tomu, co měli rádi, jak a od koho to dostali, kolik námahy je stálo vše vytvořit, získat, nashromáždit. Kolik lásky a štěstí prožili, když vychovávali děti v těchto místnostech, v tomto nábytku, v těchto peřinách, v tomto šatstvu. Muži museli opustit své obchody, dílny, své nářadí, které jim umožnilo živit rodiny, své zamilované knihy, obrazy, hudební nástroje, vše, co potřebovali ke spokojenému, plnému životu. Ženy s lítostí a nerozhodností, způsobenou tím, že neměly představu, co bude dál, prohlížely pečlivě uložené prádlo a šatstvo, nádobí a výbavu, zděděnou po předcích, i to, co si samy pořídily. Loučily se s předměty připomínajícími nejkrásnější chvíle jejich života. Všichni se loučili se zvířaty, které s nimi žily nebo je živily. Těm němým tvářím se omlouvali za to, že je budou muset opustit. A litovali je. Jaký asi osud je čeká?
Toto vše a ještě mnohé další prožívali ti, kteří věděli, že to, v čem žili, je ztraceno.
Jestliže měli čas, připravovali se na cestu do neznáma. Šlo o to, dobře se obléknout a vzít si na sebe věci, které by vyhovovaly každému počasí. Bylo třeba nachystat pro každého nějaké potraviny, které by se nezkazily a které by pomohly alespoň pro první chvíle pobytu na novém místě. Do zavazadel, která většinou nesměla mít více nez 50 kg, spíše méně, vybírali věci, o kterých předpokládali, že budou užitečné pro nový život, ve který všichni doufali - i když mnozí jen v naději, že se stane zázrak. Ale co kdyby se zázrak skutečně stal a někdo z rodiny se vrátil?
Pokud to bylo možné, navštívili své dobré známé a sousedy, které nepostihl tak krutý osud, a uschovali si u nich nějaké předměty. Někde byli odmítnuti, jinde ale ne. A to bylo vše, co mohli před odchodem udělat pro záchranu svých věcí. V té chvíli se domnívali, že prožívají nejkrutější období svého života. Nikdo z nich nevěděl, co bude dál.
Když nastal den odchodu, naposledy očima pohladili, co opouštěli, naložili si na záda svá zavazadla a odcházeli, kam měli přikázáno.
Až do této chvíle prožívali všichni totéž: vyhánění Češi, Němci nebo Židé. Všem zůstala hořkost ze ztráty domova a provázela je na další cestě životem. Pokud se někdo z nich dožil lepších časů, pocit křivdy v něm stejně zanechal nesmazatelné stopy. Další okolnosti jejich osudů však byly jiné.
Vyhnání
Lidé, kteří uprchli před Hitlerem ze Sudet, byli emigranti, kteří odešli z Německa před nacismem, čeští úředníci: pošťáci, celníci, četníci, policisté apod., ale také čeští a židovští obyvatelé, kteří zde žili již dlouhá léta v míru s Němci. I když všichni sledovali vývoj mezinárodní politiky a věděli, co bude po Mnichovu následovat, neměli mnoho času k přípravě na odchod. Museli pak použít všech možných dopravních prostředků k útěku do zbytku Československé republiky. Zde byla organizována pomoc, ale osud emigrantů byl velmi svízelný. Bylo nutno je živit, někdy i šatit, neboť přišli třeba jen s aktovkou, ale hlavně jim bylo nutno najít zaměstnání a ubytování. Solidarita občanů byla nesmírná a nakonec se všichni nějak umístili, našli nové sousedy a někteří se po válce vrátili zpět do svých původních domovů. Ti dopadli nejlépe. Jiní - němečtí a rakouští emigranti a Židé - měli horší osud. Němečtí emigranti většinou pokračovali v útěku před nacisty do dalších zemí, převážně směrem na západ. Předpokládali totiž, že Hitler bude ve svých výbojích pokračovat, i když západním mocnostem slíbil, že Sudety jsou posledním jeho požadavkem. Židé se dočkali stejného osudu jako jejich soukmenovci, kteří žili v protektorátě.
Druhá skupina obyvatel, která ztratila domovy, byli Židé a Cikáni a čeští občané ze zničených nebo vyklizených obcí. Nacisté prosadili norimberské zákony i v protektorátě, ač se tomu čeští politici zprvu bránili. Vyvraždění Židů a Cikánů byl perfektně promyšlený a realizovaný nacistický dlouhodobý plán. Podrobnosti není třeba uvádět. Jde spíše o princip provedení. Vyvražděním Židů byl pověřen úřad vedený úředníky SS, který si rafinovaně vytvořil ze Židovské obce v Praze výkonný orgán. Registrace Židů byla provedena systematicky a důkladně. Jednotlivé transporty byly organizovány podle potřeb a plánů centrály SS v Praze-Střešovicích. Pracovníci PŽO obcházeli registrované osoby s povolávacími rozkazy dva až tři dny předem. Celé rodiny nastupovaly společně do shromažďovacích budov. Některé transporty šly do Terezína, jiné přímo do Polska na východ, jiné po určitém přeskupení přes Terezín dále. Cílem všech byla - smrt. Smrt plynem v Majdanku, Osvětimi, Treblince a jinde. Nebo smrt krutou prací a nelidským zacházením, hladem. Pečlivá domácí příprava na tuto dalekou neznámou cestu byla většinou málo platná. Cesta v uzavřeném vagoně, v zimě, v horku, bez vody, bez jídla, bez možnosti vykonání osobních potřeb, měla za následek první mrtvé. Když transportovaní ubožáci po dvou, po třech, někdy i více dnech přijeli do cílové stanice, byli okradeni i o to, co si směli vzít s sebou, o poslední předměty z domova. Pak následovaly další procedury v koncentračním táboře: byli svléknuti do naha, oloupeni o oblečení, které si pečlivě vybrali na neznámou pouť, byli ostříháni na hlavě i na těle, aby vlasy sloužily německému průmyslu, a nakonec - po usmrcení - jim byly vyrvány zlaté zuby, aby se částečně obohatili přítomní SS a částečně uspokojila německá národní banka.
Tak skončila většina členů této velké skupiny, která čítala na 80 000 Židů a 6000 Cikánů a neznámý počet českých občanů. Jen zlomek přežil a vrátil se zpět do vlasti. Nemůžeme zde říci domů: jejich domovy byly zpustošené, nábytek, zařízení, předměty potřebné k životu byly rozkradeny. Nejhorší však bylo, že se většinou z celých rodin vrátilo jen pár zdecimovaných jednotlivců. Dílo zkázy bylo dokonáno - v tomto bodě nesrovnatelně krutěji než u ostatních skupin lidí, které byly vyhnány ze svých domovů.
Odsun
Třetí skupinu tvoří lidé, které ve vyhnance změnil poválečný odsun sudetských Němců. To, co zažili, nezmění, jestli budeme tomuto aktu říkat: odsun, transfer, vyhnání, vyhánění nebo násilné vysídlení.
Česká vláda v exilu, domácí odboj a nakonec vítězné mocnosti v Postupimi usoudily, že se dá napříště zabránit opakování kruté světové války jen odsunem sudetských Němců z české kotliny. Než bylo možno zorganizovat spořádaný přesun, došlo k živelnému odsunu, v jehož průběhu docházelo k násilnostem a k nelidskému zacházení. Je možno říci, že lidé, kteří se ujali organizace těchto odsunů, se měli kde inspirovat. Věděli, že nacisté používali podobných násilností při organizování transportů do koncentračních táborů, při výsleších na gestapu, při nucené práci v táborech, při vyhlazování obcí, jako byly Lidice, při ústupu nacistické armády přes české území. Tyto příklady jim sloužily za vzor. Pravda je, že divoký odsun nebyl organizován českým státem a že se ho úřadům podařilo zlikvidovat. Nepodařilo se ale všechny zločiny vyšetřit a násilníky potrestat.
Poté následoval organizovaný odsun. K dopravě bylo použito nákladních vagonů, ale bez stráže v každém z nich. Bylo postaráno o zásobování vodou a o vyprazdňování odpadových nádob. Ale hlavně: cílem transportů bylo nové bydliště v podobné zemi, mezi obyvateli stejného jazyka a smýšlení. Zkrátka - odsunuté čekal nový život a nová budoucnost, s podporou státu a společnosti.
Lidé ve všech třech zmíněných skupinách prožívali podobně ztrátu svých domovů. Přihlédneme-li však k tomu, co se dělo potom, zjistíme propastný rozdíl. Zatímco lidé zbavení domova v době nacismu měli před sebou jen utrpení a smrt, ti, co přišli o domov po válce, měli před sebou naději na nový život. Všichni ztratili domov a jsou tímto traumatem poznamenáni. Ale ti první jsou obětmi doslova a do písmene. Ti druzí jsou si z velké části vinni svým osudem, neboť se podíleli na rozbití ČSR a většina z nich se ztotožňovala s heslem Heim ins Reich. Je pravda, že to nebyli všichni, že antifašisté mohli zůstat a mnozí skutečně zůstali, ale i ti z nich, kteří z nějakého důvodu nechtěli zůstat, měli před sebou alespoň možnost volby.
Dnes lze již jen velmi těžko napravit všechny křivdy spáchané před více než padesáti lety. Na obou stranách žije jen hrstka přímých účastníků. Nezbývá tedy nic jiného, než usilovat o usmíření a požádat ty, kdo to prožili, o odpuštění. Ostatní - kteří se cítí dědici těchto tragických událostí, požádat o to, aby nezapomněli a v pravou chvíli národy a lidstvo varovali, aby se nic takového neopakovalo.
30.12.1996
Několik poznámek autora
Celá moje rodina poznala ztrátu domova. Babička bydlela v Mostě a teta v Teplicích. Obě musely opustit své domovy v době okupace českého pohraničí. Babička zemřela zanedlouho potom, teta byla zařazena do transportu do Terezína. Sice se dožila osvobození, ale zahynula pravděpodobně v Terezíně na skvrnitý tyfus. Druhá babička, moji rodiče a můj bratr žili v Českém Brodě a museli také opustit náš domov. Odešli transportem do Terezína a pak dále. Babička zahynula v plynu v Treblince, matka v plynu v Trawnikách, otec a bratr při práci již za dva měsíce v Majdanku. Já jsem se po čtyřech letech v různých koncentračních táborech vrátil do Českého Brodu. Ovšem náš domov již neexistoval: náš dům a byt v něm byl přeměněn na skladiště. Jen některé věci, které rodiče uschovali u dobrých lidí, jsem dostal zpět. Později jsem se jako voják zúčastnil odsunu Němců v Orlických horách. V malé hospodářské usedlosti jsme asistovali při vystěhovávání chudé zemědělské rodiny. Muži padli ve válce a ženy různého věku byly odsunuty se skromným majetkem. Ptaly se mě, proč to musí být. Ukázal jsem jim své předloktí s vytetovaným číslem z Osvětimi. Nevěděly, co to znamená. Vysvětlil jsem jim, co se stalo s mou rodinou.
(Autor je předsedou Svazu osvobozených politických vězňů.)
Tisk
