Vyloučení Židů z národní pospolitosti, jejich izolaci a omezení jejich svobod patřilo mezi tradiční požadavky evropských antisemitů všech zabarvení. (Viz např. program Rudolfa Vrby Národní sebeochrana z roku 1897.) V podstatě se jednalo o obnovení středověkých ghett, tentokrát ale tzv. ghett bez zdí, jejichž hranice nebyly určeny teritoriálně, ale zákazy a omezeními uvalenými na Židy. Ti se tak měli stát občany druhého řádu, před nimiž se majoritní společnost údajně musí bránit a kteří mohou být v prostoru toho kterého národa nanejvýš trpěni. Tyto představy začali nacisté uplatňovat i na protektorátním území. Nepřehledné množství nařízení a vyhlášek okupačních i protektorátních úřadů mělo Židy izolovat od zbytku společnosti.
Židům byl zakazován vstup do některých ulic, náměstí, parků, lesů a dalších veřejných míst. Od září 1939 se nesměli po 20. hodině zdržovat mimo svůj byt. Od listopadu 1940 nesměli Židé bez zvláštního povolení opustit - byť jen na přechodnou dobu - své bydliště. Židé nesměli navštěvovat divadla a kina, hostince a kavárny, plovárny, knihovny a další sportovní a zábavní zařízení. V městských hromadných dopravních prostředcích byli Židé omezeni na plošinu posledního vozu, na železnici nesměli používat jídelní nebo spací vozy a směli jezdit pouze nejnižší třídou, opět pouze v posledním vagónu. Měli zakázán vstup do čekáren a dalších nádražních zařízení. Byly omezeny nákupní hodiny pro Židy na dvakrát dvě hodiny denně a později pouze na dvě hodiny denně. Židům byly odebrány rozhlasové přístroje, byli omezováni v odběru potravin, nesměli chovat domácí zvířata. Bylo by možné jmenovat ještě dlouhou řadu zákazů a příkazů, které měly Židy ponížit a oddělit neviditelnou zdí od ostatních obyvatel.
V rámci tzv. arizace židovského majetku museli Židé přihlásit veškerý svůj majetek, počínaje uměleckými předměty, šperky, nemovitým majetkem, či rozhlasovými přístroji, bankovními konty a pojistkami konče. S tímto majetkem nesměli volně nakládat a později byl zabaven ve prospěch Říše. Byli vyháněni ze svých bytů a museli se často po více rodinách sestěhovat do jednoho bytu. Vládní nařízení z října 1939 umožnilo propouštění Židů ze zaměstnání bez nároku na náhradu a další zaopatřovací dávky. Židé podléhali pracovní povinnosti, neměli nárok na placenou dovolenou, museli být odděleni od ostatních zaměstnanců, neplatila pro ně ustanovení o ochraně práce a omezení pracovní doby.
Židovské děti byly vyloučeny z návštěvy německých a od srpna 1940 i českých veřejných i soukromých škol. Od března 1941 byly zakázány i tzv. přeškolovací kurzy pořádané židovskou náboženskou obcí a od července 1942 i vyučování v židovských školách. I přes zákaz soukromého vyučování byla pro židovské děti tajně organizována školní výuka.
Pro vydělení Židů ze společnosti bylo důležité, aby mohli být jasně identifikováni. Od března 1940 byly občanské
legitimace Židů označeny písmenem J
(Jude - Žid). Od 1. září 1941 museli Židé starší 6 let vycházet na veřejnost
pouze se žlutou šesticípou hvězdou s nápisem Jude
na oděvu. Protektorátní občané byli zároveň v tisku varováni,
aby neprojevovali k takto označeným Židům sympatie. Jinak by i s nimi mohlo být nakládáno jako se Židy.
Fotografie z publikace Tajemství židovského hřbitova v Praze vydané v roce 1942 v rámci nacistické antisemitské kampaně.
Projevy antisemitismu a pronásledování Židů se stalo součástí každodennosti obyvatel Protektorátu. Na druhou stranu ale společný nepřítel - nacistické Německo - a prostý lidský soucit pomáhal otupit hroty českého antisemitismu. Mnoho Čechů pomáhalo svým židovským přátelům a sousedům překonávat všeomezující zákazy a nařízení a těm, kteří se ukryli před deportací, přežít v úkrytu. Většina obyvatel se ale tváří v tvář pronásledování Židů chovala spíše pasivně a nechtěla sebe a své rodiny vystavovat nebezpečí.
Tisk
