Tváří v tvář státem organizované diskriminaci a pronásledování se důležité židovské organizace v Německu i
přes své rozdíly staraly o to, aby se spojily a mohly se tak společně bránit. V roce 1933 byla zřízena nová zastřešující
organizace Říšské zastoupení německých Židů
(Reichsvertretung der deutschen Juden), do jejíhož čela byl zvolen
liberální rabín Leo Baeck. Vedle protestů proti zacházení s Židy, které organizoval nacistický režim, se Říšské
zastoupení německých Židů se staralo o organizaci humanitární pomoci pro ty, kterým bylo znemožněno vykonávat povolání,
a pro postižené ostatním nařízeními, kteří si nemohli obstarat peníze na obživu, o možnosti vzdělávání pro
židovské děti, které byly vyloučeny ze škol, a nabízelo pomoc při vystěhování. Mezi lety 1933 a 1939 se vystěhovala
přibližně polovina ze všech Židů, kteří v té době v Německu žili. Útočiště hledali v ostatních zemích.
Rozsah emigrace se v jednotlivých letech lišil podle různých stádií pronásledování, ale též podle možností přijetí
a založení nové existence v cílových zemích. V roce 1933 pod vlivem nacistického převzetí moci opustilo Německo
celkově 40 tisíc Židů, většinou mladých a svobodných, nebo politicky angažovaných. V dalších letech s jistou stabilizací
klesl i počet emigrantů a zvýšil se výrazně až v letech 1938 a 1939, kdy se Židé vzdali nadějí, že budou moci
pod nacistickým režimem vést normální život.
Od začátku války v září 1939 bylo stále těžší se vystěhovat, možnosti a ochota přijetí uprchlíků v možných
cílových zemích pořád stále klesaly.
|
rok |
počet |
|
1933 |
27 000 |
|
1934 |
23 000 |
|
1935 |
21 000 |
|
1936 |
25 000 |
|
1937 |
23 000 |
|
1938 |
40 000 |
|
1939 |
78 000 |
|
1940 |
15 000 |
|
1941 |
8000 |
|
celkem |
270 000 |
(Zdroj: Deutsch-jüdische Geschichte in der Neuzeit. Band IV: Aufbruch und Zerstörung, 1918-1945, s. 227.)
Z jednotlivých zemí nejvíce uprchlíků směřovalo do Palestiny (dohromady více než 50 tisíc lidí) a do evropských zemí. Spojené státy americké imigraci německých Židů různými administrativními nařízeními ztěžovaly a ve 30. letech tak nebyla naplňována ani kvóta USA pro počet imigrantů z Německa. Teprve v letech 1938 a 1939 umožnily USA vstup většímu množství uprchlíků.
Pro emigranty bylo stále obtížnější nalézt cílové země. Známý je případ lodi St. Louis, na jejíž palubě se
v květnu 1939 vydalo více než 900 uprchlíků z Německa na Kubu. Než stačili na Kubu doplout, byla jejich vstupní povolení
ze strany kubánských úřadů zrušena. I přes diplomatické snahy nebyl uprchlíkům povolen vstup ani na Kubu, ani do
USA a St. Louis se musela vydat na zpáteční cestu do Evropy. Nakonec se podařilo přesvědčit Velkou Británii, Nizozemí,
Belgii a Francii, aby pasažéry lodi St. Louis přijaly. Část z nich však byla později konečným řešením židovské
otázky
dostižena po okupaci některé z těchto zemí. Na fotografii je St. Louis kotvící v havanském přístavu. (Foto:
Herbert Karliner, courtesy of USHMM Photo Archives)
Židovské organizace a obce se snažily o co nejlepší přípravu emigrantů pro život v nové zemi a aby vystěhovalectví probíhalo hladce. Pořádaly jazykové a přeškolovací kursy. Řada mladých lidí prošla např. tzv. hachšarou - zemědělským školením na venkově pořádaným sionisty před předpokládanou emigrací do Palestiny. Zároveň vedení židovské komunity usilovalo o spořádaný průběh vystěhovalectví a snažilo se zabránit šíření paniky a vystěhování bez patřičné přípravy.
Nacistické úřady sice vystěhování Židů podporovaly, neboť odpovídalo jejich cíli zbavit Německo údajných nepřátel, ale zároveň se snažili prchající Židy připravit o co největší díl majetku, aby lidem stížily získání asylu v jiných zemích. Sionistickým organizacím se v roce 1933 podařilo s nacisty uzavřít tzv. ha'avara-dohodu, která umožňovala za majetek, který emigranti do Palestiny museli zanechat v Německu, dovézt do Palestiny německé zboží, za něž pak emigrant dostal značnou část původního majetku zpět. Tato dohoda platila do roku 1937.
Také struktura židovské komunity v Německu se pod vlivem nacistického pronásledování měnila. Vzhledem k tomu, že
emigrovali především mladší lidé, zvyšoval se neustále podíl starých lidí, kteří již nemohli nebo nechtěli
z Německa uprchnout. Zároveň se podstatně zhoršilo postavení Židů na venkově a v malých městech, kde byli mnohem
více vystaveni každodenní diskriminaci a byli snáze izolováni. Mnoho z nich proto raději odcházelo do velkých měst,
kde se doufali ztratit v anonymitě a zároveň se mohli spoléhat na podporu velké židovské obce. Podle sčítání z
května 1939 žilo ve Velkoněmecké říši
(včetně Rakouska) 330 892 osob, které byly nacisty označeni za Židy
. Z nich
více než 55 % žilo ve třech velkých městech: Berlíně, Vídni a Hamburku.
Tisk
