Okupace a převzetí německých zákonů a nařízení

Po vzniku Protektorátu přijala protektorátní vláda postupně všechna proticikánská nařízení, která byla během třicátých let realizována . Nejdříve ale ještě nový režim využíval zákonná opatření i praktické provádění pronásledování obyvatelstva označeného za cikány, jež vycházela především z prvorepublikového zákona č. 117/27 Sb. z 15. července 1927 o potulných cikánech a osobách po cikánsku žijících. Lidé, kteří podle tohoto zákona byli označeni jako cikáni, měli mimo jiné zakázán přístup na některá území, např. pohraničí, lázně, obvody velkých měst atd.¹ Vyhláškou protektorátního ministra vnitra Josefa Ježka z 30. listopadu 1939 o zákazu kočování bylo všem potulným cikánům od konce ledna 1940 zakázáno kočovat a bylo jim nařízeno usadit se buď v domovské obci, tj. v obci, kde měli domovské právo, nebo v místě posledního pobytu. Samotné usazení neprobíhalo bez problémů, neboť obce se často bránily usazení potulných cikánů tím, že je vypovídaly mimo svůj obvod nebo jim znemožňovaly získání domovské příslušnosti. Nově usazené osoby byly prakticky pod stálým dohledem místních četníků a protektorátní administrativa mohla využít periodická hlášení jednotlivých úřadů ke zpřesnění jejich evidence. Na základě nového soupisu žilo k 1. dubnu 1940 na území Protektorátu celkem 6 540 cikánů.²

Romská rodina po nuceném usazení, 1940, časopis Bezpečnostní služba. (Foto: Muzeum romské kultury.)

Jedním z trestů za nedodržení zákazu kočování bylo zařazení do kárných pracovních táborů. Tyto tábory byly otevřeny 10. srpna 1940 v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Nařízení o jejich vzniku schválila česko-slovenská vláda Rudolfa Berana již 2. března 1939, tedy před vznikem Protektorátu, a měly sloužit k internaci práce se štítících mužů, mezi nimi také práceschopných potulných cikánů. Do kárných pracovních táborů měli být umístěni muži starší osmnácti let, kteří nemohli prokázat zdroj obživy.³ Po zákazu kočování měli být do těchto táborů zařazeni i muži z romských rodin, které by stále kočovaly. Muži věznění v kárných pracovních táborech a považovaní za cikány byli v táborové evidenci označováni velkým písmenem C (cikán). V závislosti na ročním období tvořili zpravidla 5 až 25 % všech internovaných.⁴

Důležitý krok ve vývoji nacistického pronásledování na území Protektorátu tvořilo nařízení č. 89/42 Sb. o preventivním potírání zločinnosti, které bylo kopií stejnojmenného říšskoněmeckého výnosu šéfa německé policie a SS H. Himmlera z roku 1937. Protektorátní vláda v čele s předsedou Jaroslavem Krejčím je převzala a vydala 9. března 1942. Kriminální policie mimo jiné dostala právo uvalovat časově neomezenou vazbu v nově zřízených tzv. sběrných táborech také na toho, kdo ohrožuje veřejnost svým asociálním chováním. Tato preventivní vazba byla oficiálním právním základem pro uvěznění v nacistických koncentračních táborech.⁵ Podle příslušné definice byla asociálem osoba, která byť i ne zločinným chováním namířeným proti pospolitosti dává najevo, že se do pospolitosti včleniti nehodlá. Velice vágní definice tak umožňovala pronásledování stovek mužů i žen, kteří byli bez soudního rozsudku vězněni v různých sběrných a koncentračních táborech.

Nařízení zmiňovalo mezi asociálními osobami mimo jiné také cikány a osoby po způsobu cikánském kočující a obsahovalo zvláštní ustanovení o cikánech. Cikánům a osobám potulujícím se po způsobu cikánském bylo zakázáno vzdalovat se bez předchozího povolení Kriminální ústředny v Praze z úředně přikázaného místa. Ústředna měla, nově jako jediný orgán, pravomoc vydávat kočovnické listy. Platnost kočovnických listů vydaných jinými úřady zanikla a ty neplatné měly být jejich držitelům odebrány. Ústředna také jako jediná rozhodovala o vydání oprávnění nebo licence k provozování živnosti kočovnickým způsobem.⁶

Na sběrné tábory byly s platností od 1. ledna 1942 přeměněny také kárné pracovní tábory v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu. Preventivní vazba byla vykonávána také v donucovacích pracovnách v Praze-Ruzyni, Pardubicích a Brně (s pobočkou v Olšovci). Nejhorší variantou pro osoby, na něž se opatření vztahovalo, pak byl transport do KT Auschwitz I, později do KT Buchenwald a KT Ravensbrück. V těchto transportech, jimiž bylo od dubna 1942 do února 1944 odvlečeno z Protektorátu několik set osob, tvořili romští muži a ženy pouze malou část.⁷ Rasová ideologie nacistů sice spojila Romy a Sinty s asociály, ale tyto skupiny neztotožňovala.

Policejní karta a snímek vězně sběrného tábora v Letech u Písku Antonína Vrby, který byl protektorátními úřady označen za „asociála“ a jako takový byl 25. března 1942 uvězněn. (Foto: Muzeum romské kultury).

Další kapitola: SOUPIS CIKÁNŮ (2. 8. 1942)

Tisk

Poznámky

Nečas, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 3. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1999. 132 s. s. 66.

Nečas, Ctibor. Českoslovenští Romové v letech 1938-1945. In: Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1994. s. 33-34.

Vládní nařízení ze dne 2. března 1939 o kárných pracovních táborech. Sbírka zákonů a nařízení státu československého. Praha 1939, s. 368–370. Dostupné z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:92c52e90-8681-11e9-b844-5ef3fc9ae867 [cit. 2020-05-17].

Více o kárných pracovních táborech viz např. Nečas, Ctibor. Českoslovenští Romové v letech 1938-1945. In: Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1994. s. 39–41.

HENSLE, Michael P.: Die Verrechtlichung des Unrechts. Der legalistische Rahmen der nationalsozialistischen Verfolgung [Právo z nepráva. Zákonný rámec nacistického pronásledování]. In: Benz, Wolfgang, Distel, Barbara a Königseder, Angelika. (Hg.): Ort des Terrors. Geschichte der nationalsozialistischen Konzentrationslager, Bd. 8. München: 2008. s. 76–90.

Vládní nařízení č. 89/42 Sb. ze dne 9. března 1942 o „preventivním potírání zločinnosti“. Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava. Praha 1942, 4 (1), s. 184–204. Dostupné z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:d1e3c790-3635-11e4-8c14-5ef3fc9bb22f [cit. 2020-05-17].

Nečas, Ctibor. Holocaust českých Romů. Praha: Prostor, 1999. 173 s. s. 18–19.

Seznam použité literatury:

Rickmann, Anahid S. „Rassenpflege im völkischen Staat“. Zum Verhältnis der Rassenhygiene zur nationalsozialistischen Politik. Bonn: Rheinischen Friedrich-Wilhelms-Universität zu Bonn, 2002.
Nečas, Ctibor. Romové na Moravě a ve Slezsku (1740-1945). Brno: Knižnice Matice moravské, 2005. 475 s.
Nečas, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. 3. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1999. 132 s.
Nečas, Ctibor. Českoslovenští Romové v letech 1938-1945. In: Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1994.
Nečas, Ctibor. Holocaust českých Romů. Praha: Prostor, 1999. 173 s.
Nečas, Ctibor. Andŕoda taboris. Tragédie protektorátních cikánských táborů v Letech a v Hodoníně. Brno: 1995.
Nečas, Ctibor. Nemůžeme zapomenout. Našti bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků. Olomouc: Univerzita Palackého v Oloumoci, 1994. 244 s.
Nečas, Ctibor. Nad osudem českých a slovenských Cikánů 1939-1945. Brno: Univerzita J. E. Purkyně v Brně, 1981. 180 s.
Schmidt, Zilli. Gott hat mit mir etwas vorgehabt! Erinnerungen einer deutschen Sinteza. Berlin: Stiftung Denkmal für die ermordeten Juden Europas, 2020.
Serinek, Josef, Tesař, Jan a Ondra, Josef. Česká cikánská rapsodie. Praha: Triáda, 2006.
Memorial book: The Gypsies at Auschwitz-Birkenau = Księga Pamięci: Cyganie w obozie koncentracyjnym Auschwitz-Birkenau = Gedenkbuch: Die Sinti und Roma im Konzentrationslager Auschwitz-Birkenau: The gypsies at Auschwitz-Birkenau. München: Saur, 1993.
Váša, Pavel a Trávníček, František. Slovník jazyka českého. Praha: Fr. Borový, 1937.
Zimmermann, Michael. Rassenutopie und Genozid. Die nationalsozialistische Lösung der Zigeunerfrage. Hamburg: Christians, 1996. 547 s.
Benz, Wolfgang, Distel, Barbara a Königseder, Angelika. (Hg.): Ort des Terrors. Geschichte der nationalsozialistischen Konzentrationslager, Bd. 8. München: 2008.
Aly, Götz. Die restlose Erfassung: Volkszählen, Identifizieren, Aussondern im Nationalsozialismus. Frankfurt am Main: Fischer, 2000.