Pavel Stránský se narodil 20. února 1921 v Praze a rodiče mu vybrali dvě hned jména - Pavel Jeník. Ve své vzpomínce uložené v Židovském muzeu v Praze tuto skutečnost vysvětluje:
Mám vlastně první dvě jména na rodném listě Pavel, Jeník. Byl to kompromis mých rodičů. Tatínek říkal, že prý
mají Honzové štěstí, alespoň v pohádkách a mamince se líbil Pavel. Spojení s rodným jménem připomínalo slavného
českého středověkého spisovatele (Pavel Stránský ze Záp, 1583 – 1657, pozn. redakce). (…) Doma jsem byl Honza,
ve škole a na úřadech jsem Pavel.
1
.jpg)
Foto: Portrétní fotografie Pavla Stránského ze Žádosti o vydání cestovního pasu v roce 1930 (fotografie zpracována Institutem Terezínské iniciativy v rámci projektu Databáze obětí – Terezínské album, originál uložen ve fondu Policejní ředitelství Praha, Národní archiv v Praze).
Do let jeho dospívání postupně vstoupila nacistická okupace Československa a postupující diskriminace židovských obyvatel Protektorátu Čechy a Morava. Ve své vzpomínce trefně popisuje, jak stále nová a nová protižidovská nařízení zasahovala do života mladých lidí:
Když pak Němci zavedli postupně různá ponižující opatření, a židé do většiny veřejných místností nesměli,
pořádávali jsme o víkendech v zimě mejdany vždy u někoho z malé party kamarádů. Byly to mejdany tak spořádané
a nevinné, že by nás asi dnešní mládež považovala za úchyláky. Jednou se nám naskytla mimořádná příležitost
si trochu zatančit. Bylo to už po uplynutí lhůty pro odevzdání hudebních nástrojů, po jednom z četných způsobů
rafinovaného ponižování lidské důstojnosti židů. V sále poblíž Staroměstského náměstí se sešla skupina židovských
hráčů na smyčcové nástroje a uspořádali koncert klasické hudby a po něm zahráli několik tanečních kousků, vlastně
v té době taky zakázaných.
2
Zhoršující se situace však měla v rodině mnohem tragičtější důsledky, v říjnu 1940 spáchal Pavlův otec sebevraždu, neunesl ztrátu zaměstnání a rostoucí ponižování.
V této době se Pavel Stránský seznámil s dívkou Věrou, společně plánovali sňatek. Sám uvažoval o možnosti emigrace a také se snažil získat místo učitele na židovské škole v Jáchymce.
V Praze byla v té době jen jediná obecná židovská škola, které přibylo náhle hodně žáků, chyběli však učitelé.
Židovská náboženská obec v Praze proto uspořádala učitelský rychlokurz, kterého jsem se jako čerstvý maturant
zúčastnil. Měl jsem dokonce nastoupit od 1. ledna 1942 do školy jako učitel češtiny a kreslení, ale 1. prosince 1941
jsem byl zařazen do transportu jednoho tisíce mladých mužů a odvezen do Terezína
.
3
A ve vzpomínce uložené v Židovském muzeu v Praze uvádí:
Ještě v Praze jsem absolvoval na Židovské náboženské obci kurs pro učitele a byl jsem dokonce přijat na školu v
době, kdy židovské děti už nesměly chodit do stejné školy s árijci, na vyučování češtině a kreslení. Odjezd
do Terezína mi však nástup znemožnil.
4
Jednalo se o transport s označením AK II – tzv. Aufbaukomando (komando výstavby), kterým byli do Terezína odvezeni mladí muži. Jejich úkolem bylo připravit pevnostní
město na ubytování
, ve skutečnosti ovšem k věznění tisíců lidí. Záhy za ním přibyli do tohoto ghetta a koncentračního
tábora i Věra se svými rodiči. Pavel Stránský zde získal místo nosiče ve skladu potravin, Věra pracovala při výdeji
obědů a dostala se také na brigádu vysazování lesních stromků u Křivoklátu. Jak později Pavel Stránský vzpomínal:
Pracovaly sice intenzivně, ale na zdravém vzduchu, (tenkrát tam ještě byl) a občas získaly i něco na zub od odvážných
jednotlivců, civilistů.
5
Matka Pavla Stránského, Irma zůstala po synově odjezdu do Terezína v Praze sama. Byla zařazena do transportu AAh, který
směřoval z Prahy přímo do pracovního tábora
na východě Polska - Ujazdowa. Se svým synem se již tedy nemohla radovat
z uzavřeného sňatku. Pavel Stránský se totiž s Věrou oženil v zimě roku 1943, v předvečer své deportace do Auschwitz-Birkenau.
.jpg)
Foto: Portrétní fotografie Irmy Stránské ze Žádosti o vydání občanské legitimace v roce 1939 (fotografie zpracována Institutem Terezínské iniciativy v rámci projektu Databáze obětí – Terezínské album, originál uložen ve fondu Policejní ředitelství Praha, Národní archiv v Praze).
Svatba v Terezíně
V ghettu byli oddáni krátce před nástupem do transportu do Auschwitz Birkenau dne 16. prosince 1943. Pár oddával rabín,
který mluvil pravděpodobně česky, a čtyři mladí muži nesli primitivní chupu. Během obřadu pili místo vína kávovou
náhražku. Svatební smlouvu, podle manželových vzpomínek, nedostali, neboť byli oddáni ve spěchu.
6 To znamená v místnosti,
kde vězni terezínského ghetta, vybraní pro další transport, čekali na odjezd. Mám dojem, že
to byl velice rychlý obřad, nerozbil se ani talíř, ani sklenice.
Svatební noc strávili ve šlojsce.Seděli jsme na kufrech a drželi se
za ruce a naproti nám seděl náš přítel a svatební svědek Polda. Předčítal nám ze Švejka, části líčící odjezd
na frontu
.7
Osvětim a tzv. Terezínský rodinný tábor
V nacistickém vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau byl Pavel Stránský i jeho žena Věra uvězněni v tzv. terezínském rodinném táboře.
Zde nejprve pracoval manuálně jako nosič kamení na stavbu lágrové silnice
a jeho žena jako nosička sudů s polévkou:
Ženy ji nosily na dvou kulatých dřevech, provlečených oky řemenů, položených na ramenou. Odměnou za tuto dřinu
byla nosičkám možnost vyškrabat si dna a stěny sudů po rozdání polévky a získat tak jednu porci navíc, představující
naději na přežití. Tuto porci navíc nosila Věra hlavně mně. Byl jsem a stále jsem, větší jedlík, než ona a než
byla její maminka. Druhá porce, výsledek její oběti, přispěla rozhodnou měrou k mému přežití.
8 Díky absolvovanému
učitelskému kurzu se ale záhy stal vychovatelem v dětském bloku tzv. terezínského rodinného tábora BIIb, který
zařídil a vedl Fredy Hirsch.
S většími dětmi jsem nacvičil pásmo písní a krátkých scének: Chechtavý optimista. Aktualizoval jsem texty některých
písní Ježka a Voskovce a Wericha. Ústřední písní byla jejich Potopa, ve které se zpívá o racku chechtavém a zejména
o tom, že každá potopa přestane a že se pak my budeme smát. Na představení se přišla podívat řada esesáků, v
čele se samotným Mengelem a nadšeně tleskali. Ve snaze udělat něco pro děti, ale i pro nás, dospělé, jsem si ani
neuvědomil velikost hazardu. Většina mužstva eses nebyli totiž Reichsdeutsche, nýbrž Volksdeutsche, Rumuni, Chorvati
i Slováci, kteří mohli i snadno porozumět, nebo se aspoň dovtípit, o čem se zpívá. A to by znamenalo, jednoznačný
konec, při nejmenším můj.
9
Jak fungovala škola
v bloku BIIb v Auschwitz-Birkenau popisuje ve své knize Poslové obětí:
Byl zákaz děti vyučovat. Přesto jsme je učili zlomkům svých školských vědomostí. Každý z nás se podle svého
založení specifikoval na určitý předmět a postupně mu vyučoval v jednotlivých skupinách šesti až osmi dětí
ve věku od osmi do dvanácti let. Opatrovnice měly na starosti menší děti a děvčátka a učily je i základům pohybové
výchovy a tance. Vyprávěly jsme dětem také obsahy přečtených knih a divadelních her, které jsme navštívili (před
válkou). U vchodu do dětského bloku stál neustále někdo ze starších hochů, aby nás upozornil na blížící se nebezpečí
ve formě některého z SS. Okamžitě jsme začali hrát s dětmi nějakou hru a ony rychle reagovaly a ochotně spolupracovaly.
Pořádali jsme pro děti týdenní – tuším, že středeční – soutěže v kreslení a veršování. Děti psaly opálenými
konci dřívek na útržky papíru, které sháněly po popelnicích v táboře.
10
S blížícím se termínem konce šestého měsíce s označením Sonderbehandlung – Zvláštní zacházení
rostly mezi
vězni v tzv. terezínském rodinném táboře velké obavy z osudu stejného, jako u jejich předchůdců, obavy ze zavraždění
v plynových komorách. V červnu roku 1944 byla však už jiná válečná situace. Válku Třetí říše pomalu prohrávala
a nacisté potřebovali nové a nové pracovní síly ve svých zbrojních továrnách i na práci v územích bombardovaných
spojenci. Pavel Stránský byl spolu s některými dalšími vězni vybrán k práci v koncentračním táboře Schwarzheide.
Cesty Pavla Stránského a jeho ženy Věry se na dlouho rozešly. Věra byla umístěna do ženského transportu, směřujícího
úplně jinam.
Schwarzheide a pochod smrti
V továrně ve Schwarzheide vězni odklízeli trosky po spojeneckých náletech. Tuto fyzickou dřinu doprovázela sice o
poznání lepší
(Poslové obětí, s. 33) strava než v Auschwitz, ale stále nedostatečná, v zimě mráz a nedostatečné
oblečení, žádné možnosti hygieny apod.
V dubnu 1945 byli vězni tohoto tábora vyhnáni zbývajícími dozorci SS na pochod smrti. Cesta vedla v příšerných podmínkách přes Kamenz, Varnsdorf a Českou Lípu až do Terezína, kam se Pavel Stránský podle svých slov vrátil v noci ze 7. na 8. května 1945. Jak však sám uvádí v jedné kapitole své knihy, ve které porovnává své vzpomínky s fakty odborníků na historii, se jeho osobní vzpomínky často liší od vybádaných faktů, zejména pokud se týká délky cesty a počtů osob:
Dlouho jsem si myslel, že jsme se vydali na pochod smrti koncem dubna 1945, teď vím, že to bylo už 18. dubna 1945, a
že byl tedy tento hrůzostrašný pochod ve skutečnosti delší než v mé vzpomínce. Obdobně jsem byl dlouho přesvědčen
o tom, že nás vyšlo asi 300 coby ubohý zbytek oněch původních „práce schopných“ vězňů a že nás došla do
Terezína zhruba polovina.
11 Z historických výzkumů vyplývá, že to bylo 600 vězňů schopných chůze.
Z Terezína, kde se již rozšířila tyfová epidemie, se mu podařilo po pár dnech uniknout společně s několika kamarády
a dostat se do Prahy. Zde pobýval u svých árijských
tet a postupně se zotavoval z následků věznění. Jeho největší
starostí byl osud jeho manželky Věry, po které velmi intenzivně pátral. 19. července 1945 se shledali a prožili spolu
více než 50 let společného života.
Poslové
V závěru své knihy vzpomínek Poslové obětí Pavel Stránský uvádí, proč se rozhodl podávat svědectví o svých zkušenostech:
V listopadu 1995 jsem se zúčastnil třídenního sympozia pořádného v Praze nadací Stevena Spielberga. Jeho cílem
byla příprava příštích interviewujících (tazatelů, kteří dělají rozhovory). Při diskusích, které následovaly
vždy na konci dnů vyplněných přednáškami a ukázkami svědeckých výpovědí a cvičných interviewů, došlo také
na problém českého výrazu pro anglický survivor. „Přeživší“ jsme odmítli unisono (všichni jednohlasně) a „ten
(či ta), kdo přežil (přežila) holocaust“ rovněž. Kdosi navrhl používat pojmu „svědek“. Ale i ten většina,
včetně mně, zavrhla. Svědky byli přeci nejen vězni, nýbrž i jejich mučitelé a kati. Takže jsme se neshodli na žádném
vhodném termínu.
12
V květnu 1996 se mi naskytla jedineční příležitost vyslechnout přenášku nositele Nobelovy ceny míru Elieho Wiesla.
Proslovil ji u příležitosti zahájení výstavy fotografií ze života zavražděného izraelského ministerského předsedy
Jicchaka Rabina na pražském hradě. Ve své přednášce nazvané Svody fanatizmu řekl mj. toto:
(…) Určitě víte, že v každém Kafkově díle je vždy tragický posel, posle, který není schopen donést zprávu,
který zapomněl zprávu, kterou má doručit. Když jsem to četl, řekl jsem si, že nemůže být nic tragičtějšího,
než zapomenout zprávu, kterou mám přinést. Pak jsem si uvědomil, že je ještě něco tragičtějšího, a to poselství,
které jsem sám pochopil při studiu talmudu – že je ještě něco horšího, a to, když posel zapomene, komu je vlastně
zpráva určena. On má tu zprávu a nemá ji komu předat. Ale je ještě něco horšího: posle, který zapomene, že je
posel. Všechny tyto čtyři kategorie mají něco společného: všechny zapomínají. Nezapomínejme! Děkuji!
Pojmem posel
je dle mého názoru správné vyjádřit v češtině anglické survivor. V tomto smyslu jsme všichni, kdo
přežili holocaust a našli v sobě sílu o něm hovořit, mluvčími a posly těch, kteří nejsou z jakýchkoli důvodů
schopni vypovídat sami. Nikdy nesmíme zapomenout, že jsme posly!
Pavel Stránský zemřel v březnu 2015. Do té doby stihl svůj příběh vyprávět tisícům studentů nejen v České republice, ale po celé Evropě i ve Spojených státech.
Jak napsal Petr Třešňák pro Respekt: Vsadil na osobní sdílení, které vnímal jako nejúčinnější způsob, jak o
temnotě doby a naději skryté v mezilidských vztazích svědčit.
13
Tisk
