Irma Lauscherová, 1939 (Foto: Národní archiv, Policejní ředitelství)
Irma Lauscherová se narodila 1. května 1904 v Heřmanově Městci otci Jaroslavu Kohnovi a jeho ženě Růženě, rozené
Müllerové. Rodina se přestěhovala do pražského Karlína. Irma později absolvovala státní reálné gymnázium Elišky
Krásnohorské a stala se učitelkou. Vdala se za Jiřího Lauschera. Od roku 1924 působila na obecné židovské škole v Jáchymově ulici v Praze, kde vyučovala němčinu.
Po uzavření školy a zákazu i soukromého vyučování židovských dětí se věnovala ilegálnímu vyučování, kdy
učila 4-8 dětí v kroužku v soukromém bytě. 22. prosince 1942 byla povolána do transportu Ck
z Prahy do Terezína. Na shromaždišti v Praze se hned ujala dětí, hrála s nimi hry a snažila se je zabavit říkankami a hádankami.
Také v Terezíně pokračovala ve své pedagogické činnosti v podobě ilegálního vyučování. Spolupracovala zde také
například s Fredy Hirschem, byla vychovatelkou na denním domově L 218. Rodina útrapy holocaustu přežila a Irma se po válce, hlavně
pak v 60. letech zasazovala o to, aby nebyl Terezín zapomenut. Zemřela 28. června 1985 a je pohřbena na novém židovském
hřbitově v Praze.
Na židovské obecné škole v Praze učila podle vzpomínek své dcery od roku 1924 až do roku 1942: “Ona vlastně začínala
učit v první třídě ještě za doby svých vysokoškolských studií. Přišli za ní, že nemají kantory, jestli by
nebyla ochotná učit. Tak začala učit na obecné škole, ale nevím, jestli měla ještě nějaké vyšší třídy na
měšťance.”1
Ve vzpomínkách jejích žáků z židovské školy i z Terezína se zachovala řada vzpomínek na její osobu i přístup
k výuce. Když učila v Jáchymce, chodil do její třídy také Petr Ginz. V jeho denících se můžeme dočíst, že paní učitelka
Lauscherová, mezi dětmi nazývaná Lauscherka
, byla poměrně přísnou učitelkou, od které nepříliš pozorní žáci
dostávali písemné tresty. Nicméně poslední Petrovy zmínky o třídní učitelce jsou pozitivní. 30. června 1942 píše
toto: “Odpoledne ve škole. Budu mít na vysvědčení samé jedničky. Lauscherka mi to řekla proto, abych to mohl ještě
říct babičce, než odjede.” A 9. července 1942 zanechal Ginz v deníku vzpomínku na besídku na závěr školního
roku, kde se i Irma Lauscherová stala objektem školní satiry: “Zato druhá třída (IV.C) měla pěknou besídku. Fischmann
tam dělal Laudra ředitele, pak Lauscherku (to si dal na prsa dva klobouky) a učitelé byli celí červení, ale nemohli
již nic dělat, protože jsou již ve třídě ti žáci poslední rok.” 2
V Židovském muzeu v Praze je uložena řada výpovědí lidí, kteří se s Irmou Lauscherovou setkali.
Podobně si na učitelku němčiny vzpomíná jedna z pamětnic: “Němčina, to byla krása, to jsme měli paní profesorku
Lauscherovou. Nevím, jestli jsme jí neměli rádi, že učila němčinu, kterou my jsme tehdy nenáviděli, protože jsme
byli okupovaná země od Němců. Asi nám ji neuměla přiblížit. Dávala nám také strašné tresty, asi za to, že jsme
mluvili. Psali jsme vždycky strašných trestů, skloňování a časování, ale strašné množství.” 3
Další pamětnice doplňuje pár slov k osobním rysům paní učitelky: “Paní učitelku Lauscherovou jsem na rozdíl
od ostatních žáků měla ráda. A mám pocit, že jsme ji měli později i na češtinu, jestli se příliš nemýlím.
Ona byla taková majestátní postava a ráčkovala. Pamatuju si, když jsme se učili v němčině: ‘Walle, walle, manche
Strecke ...’ na to její krásné r. Ale já ji měla opravdu ráda, ona jako kantorka byla dobrá.”4
O jejím životě a životě její rodiny vyšla v roce 2009 kniha autorky Hildegard Stellmacherové s názvem Mír dalekému
i blízkému: vzpomínky na Irmu a Jiřího Lauscherovy. Irma Lauscherová spolu s manželem Jiřím zanechali vlastní vzpomínku
na to, co se tehdy dělo. Text s názvem V pondělí 24. listopadu 1941 jsme byli chyceni, zaskočeni, obelháni vyšel v
Židovské ročence 1972.
Tisk
